Velká výprava na Ještěd

Když Marťa v zimě dost neúspěšně zahájil a záhy také ukončil svou lásku k lyžování, zůstalo nám na permanentkách několik nevyužitých jízd na lyžařském vleku. Tyto jízdy měly svou nezanedbatelnou hodnotu a k naší radosti se daly uplatnit na bobové dráze stojící kousek od sjezdovky. Naše výprava na bobovou dráhu byla, pochopitelně, naplánována dost turisticky tak, abychom toho nejen hodně viděli, ale i prožili. Vše se podařilo!

Cestou na kopec, kde jsme v zimě lyžovali, si kluci hráli na tanky. Tahali z lesa na cestu stále větší klády, ty vší silou zvedali a směrovali k výstřelu, neboť je považovali za kanón svých tanků. Útrapy pod tíhou klád zcela zastínily nevoli a hořekování nad tím, že se jde pořád do kopce, a tak nebylo divu, že jsme se s mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, ke hře na tanky přidali. Já rozdmýchával fantazii dětí a vynalezl jsem do hry prvek zvaný letící projektil. To znamená, že jsem naučil kluky z děla něco vystřelit. Maminka dělala pohyblivý cíl. Cesta i maminka ubíhaly…

Návštěva bobové dráhy se setkala s velikánským úspěchem přesně tak, jak se dalo čekat. Není nad to se spolehnout na zážitkové jistoty. Kluci ještě nemohli do bobu sami, tak jsme jezdili po dvou, vždy klouček a jeden z rodičů. Jízda svištěla a kluci si říkali, jestli chtějí přibrzdit do zatáček či nikoliv. Například Páááťa neříkal nic, protože jak nezná zábran, nemá potřebu být opatrný. Já tu potřebu měl, takže jsme se na bobové dráze pohybovali i s Páááťou kontrolovaně a do zatáček jsme občas přibrzdili.

Protože vyjít jeden kopec našemu rodu obvykle nestačí, zamířili jsme na nedaleký Ještěd. To je už pěkný kopec. Zvedá se nad městem Libercem a na jeho vrcholku se pne monumentální stavba radiového vysílače s restaurací. Při výstupu jsme si pomohli sedačkovou lanovkou na sousední kopec a bylo to poprvé, co Páááťa na nějaké jel. Mrskal se na ní pod náporem zvědavosti, točil se kolem dokola jako kača v čepici a dával zabrat ocelovému sevření mé ruky, která ho chránila před vším, co Páááťovi očividně starosti vůbec nedělalo. Gravitace mu nevadila, možnost pádu dolů z lanovky si nepřipouštěl.

Výhled z vrcholu kopce Ještědu stál za to. Bylo tam sice dost lidí a poslední úsek cesty vedl po silnici, na které neustále smrděla projíždějící auta, ale to pokoukáníčko do širého kraje mělo své kouzlo. Protože se nám celodenní výlet na kopce Libereckého kraje moc líbil, zařekli jsme se, že až maminku přestanou bolet ze sestupu z Ještědu nohy a kluci nebudou namítat, mrkneme se na další podobně pěkná místa zase.