17. 01. 2022 | Dotazoval a TímZjistil, náš prvosyn Marťa (5+ roku) neváhá převzít kontrolu nad situací. Stačí mu k tomu málo.
Dveře do chodby, kde v hojivé klidu a pokoji právě uspávala naše maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, nejmenšího bulíka z rodu Modlů, Páááťu (2+ roku), se rozlétly dokořán. Bylo to jako rána z děla vypálená přímo za ocasním pérem nic netušícího vrabce. Jen málokterý vrabec by v té chvíli nepustil něco do peří leknutím. Na cokoliv se přišel Marťa právě zeptat, bylo nabíledni, že odpověď zaskočené maminky bude ne. A byla!
“Tak je to ne!” zahlaholil neohroženě Marťa přes rameno na hordu kamarádů ze školky, co u nás právě byli na návštěvě. Bujaré veselí zaznívající z kuchyně na síle neubralo, ale bylo znát, že se pohnulo jednotným směrem. Dveře do chodby se s nezměněnou razancí zase zabouchly. Vřava v kuchyni se rozbujela. Uprostřed tiché chodby stála maminka se sprásklýma rukama a dlouze hleděla do očí probuzeného Páááti, který je kulil do nevyřčené otázky jako: “Kde to jsem? Co se děje? A co chtěla ta Jeho Veledůležitost?”