10. 01. 2022 | SuperSjezd a HukotNaSvahu, náš prvosyn Marťa (5+ roku), je hlava. Do dnešního dne žil v bláhovém přesvědčení, že sáně se ovládají hlasem! NaToHleď a AniCek, náš druhorozený syn Páááťa (2+ roku), na to hleděl s neskrývaným nepochopením.
Kokořínsko je kouzelný kraj. Mám ho rád. Počasí je v něm dvakrát takové, jako u nás za humny. Když už nás trošku nasněží, na Kokořínsku je sněhu na sáňkování! A přesně tak bylo v neděli. Kluky jsme s mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, posadili každého do jedněch sání, já táhl a maminka aplaudovala. Však také bylo čemu!
Páááťa, děcko roztomilé, seděl na sáních s dřevěným zábradlíčkem jako král na trůnu. Se zájmem přihlížel, kam se s ním sáně neřízeně řítí a když zrovna neskončil obličejem ve sněhu, pochvaloval si, jak se dobře narodil, že se o něj tak parádně staráme. Aby také ne, sáně nikdy zpátky nahoru na kopec netahal! S podivem přihlížel, co že si to k němu ten jeho životní šerpa dovoluji, abych ho otravoval s něčím jako je tahání sání do kopce!
Marťa na tom nebyl o moc lépe. Sáně si size ze zájmu o sjezd vytáhl na kopec sám, to je pravda, ale ten sjezd, přátelé, to byla mela! Marťa seděl na sáních jako na nějakém prasátku, držel se jich zuby nehty a řval na všechny kolem, aby mu uhli z cesty, že prý jede. Když pak jel a všichni mu uhli z cesty, mohl se rozčilením rozskočit. Už asi po padesáté křičel na sáně, aby zatočily, a ony nic! A jinak to nešlo ani když chtěl zastavit.
“Zastav! Zastav! Zastav!” vyřvával jako na lesy a z intonace byla znát nevyřčená výčitka, že už to říká po padesáté. Sáně pořád nic. Jely prostě dál rovnou na strom. Těžko se Marťovi vysvětlovalo, že se sáně řídí jinak. Nedbal. Měl jsem pocit, že věří, že musí příště jen více křiknout, protože jeho sáně jsou prostě hluché!