Velká radost

Na oslavu svátku se Marťa těšil již několik dní. Nejednou se zajímal, kdy už to konečně přijde a ubezpečoval se, že se na to nezapomene. Zmínky o tom, že 11. listopadu bude den, kdy Martin přijede na bájném bílém koni a venku začne sněžit, ho mátly.

“Na bílém koni? Já ale přece nemám bílého koně,” upozorňoval Marťa. S fantazírováním, že by na něčem mohl přijet, neměl problém, ale k jízdě na koni se očividně zavázat nechtěl.

Na svůj svátek se Marťa těšil proto, že měl zálusk na nějaký dárek, který by mohl dostat. Co by chtěl, nějak blíže nespecifikoval. Stačila představa, že to něco hodí. Dárek dostal. Aby také ne! Vždyť je to Modl a má zásluhy. Když viděl, že se mu fakt něco nese, radostí vyskočil málem až ke stropu. Musí se nechat, že ten kluk prostě umí mít radost! Páááťa, Marťův mladší bráška, v tu stejnou chvíli šel do hlubokého poklesu v kolenou, na duši i na mysli. Svátek neměl, tudíž ani nárok na dary. Jenže svět na něj nezapomněl. Dostal také taštičku s obsahem plným překvapení! Jak ten povyrostl, když jsme mu to dali do rukou. Z módu skepse a hlubokého zármutku v mžiku přešel do výšin naprostého veselí, až poskakoval po kuchyni jako Indián, stejně jako Marťa. Podanou tašku s dary uzmul z rukou předávajícího tak, že už by to nevrátil ani kdyby ho to mělo stát život. Tak u nás vypadá velká radost.