Atletické závody

Loni nám s Marťou štafetový kolík spadl na zem. Soupeřící panimámy mi dost utekly, ale běžel jsem jako o život a před cílem je ještě předběhl. Ale protože jsem podcenil převzetí štafetového kolíku a kolík padl na zem, bylo v závodu po nás jako po žabách. Rázem jsme byli sice nejrychlejší, ale jen mezi těmi, kterým spadl kolík jako nám. A těch, kterým to spadlo, moc nebylo. Ve zběsilém úprku jsem ještě ke všemu vzal palcem o kapsu kraťasů a roztrhl ji. Bylo to v momentě, kdy mé životní priority byly orientovány výhradně na vítězství, takže i kdyby mne ten palec měl zcela obnažit, ty běžící panimámy bych stejně předběhl. Kraťasy po trhu palcem vypadaly jako dost odvážný model pánských plavek nějaké rovníkové země - nahalily, spíše zdobily. Ale pryč od trapných zážitků.

Letos jsme si s Marťou vedli navýsost dobře. Ve štafetě jsme nafasovali dost rovnocenné soupeře, zvláště já. Všechno chlapi a všichni oba vypadali na to, že ví, jak se běhá. Marťa na tom byl podobně. V rozběhu měl dokonce kamaráda ze školky Mikiho, který se v běhu vůbec neupejpá! Navzdory tomu Marťa přiběhl se štafetovým kolíkem s přibližně metrovým náskokem. Kolík jsme si předali s takovou bezpečností, že nebyla příležitost, aby vůbec spadl. Krásná práce! Před cílem jsem měl sice pocit, že jeden z těch naběhaných soupeřů mne dohání, ale není lehké být dvakrát lepší než ten druhý, takže cílová čára mne přijala jako prvního. Krásný pocit.

Ve skoku do dálky Marťa skákal krásně! Jako do peřin. Já naproti tomu připominíal Boeing, velké a nemotorné tůčo letadlo, které s trapností zelenáče přeletělo přistávací dráhu. Rozběh jsem měl raketový, dal jsem si záležet. Ovšem já amatér zapomněl na odraz. Však mi také na něj nevyšel krok. Silou vůle jsem se do povětří příliš nevznesl, takže můj doskok zcela spoléhal na vše, co jsem dal do rychlého běhu. Víceméně jsem se vůbec neodrazil. Jako ten Boeing jsem pouze zatáhl kolečka, tedy skrčil nohy, a doufal, že můj parádně rozběhlý těloKolos padne do písku co nejdál. S výsledkem jsem si sice nevedl nejhůře, ale můj výkon marného skokana mne dočista romrzel. Byl mizerný asi jako ta roztržená kapsa na štafetě minulý rok. To doskočiště si prostě zasloužilo lepší výkon! Jak se znám, příští rok se na to zase budu soustředit.

Prima disciplínou byl běh přes překážky. Tam jsme se hodně nasmáli. Marťa upažil ruku, aby mi předal plácnutím štafetu, už v půli závodní dráhy. Běžel tedy celou cestu zpět ke startovní čáře jako zapálený mažoret v průvodu na 1. Máje, který ze sebe máváním na ostatní chce dostat veškerou nasbíranou lásku k socialistické vlasti. Okouzlující! Já jsem zase vyrazil na trasu rychlostí svižného avšak nemotorného Boeingu, jako u skoku do dálky mi nevycházel krok na překážky a v jednu chvíli to vypadalo, že při výskoku přeskočím rovnou dvě! Hned jsem si vzpomněl, že mi kdysi v životě někdo říkal, že ne vždy je to o síle či rychlosti, ale o technice. Časy, kdy mi do všeho někdo kecal, jsou pryč, a pak to tak taky vypadá.

Hod oštěpem byla disciplína, která poutala pozornost už svým názvem. Těžko jsem si v představách spojoval našeho Marťu, kovový oštěp a bezpečnost. Oštěp nakonec bylo pěnové udělátko tak akorát na hraní do bazénu. Lítalo to prd a dalo se s tím soutěžit v hodu na dost malém prostoru - nikam to nedolétlo. Navíc jsme házeli proti větru, takže bylo štěstí, že ta pěnová imitace rakety do vesmíru skončila za startovní čarou. Se zkušeností mně vlastní jsem si hod nejdříve stranou soutěže natrénoval. Na startovní čáře jsem si lstivě vyčíhl okamžik, kdy na chvilku přestalo foukat. Hod byl překrásný a předaleký. O tom, jak moc mi ho okolí nepřálo jsem poznal záhy podle bouřlivého potlesku a výskání, juchání a jiných ejchuchů přihlížejících. Nic. Nikdo ani nepípl. Jediný Marťa mne objal a pravil:
“Jsem na tebe tak pyšný, tati.” A to bylo nejvíc, co si snad může soutěžící rodič přát. Letošní atletické závody byly masy přítomných hodnoceny jako velmi zdařilé. I my s Marťou si slíbili, že příště půjdeme zase. Aby ne, musím si opravit ten skok do dálky! Marťa se nakonec, podle později zveřejněných výsledků, umístil někde v první desítce soutěžících. Ach, co já bych za to dal!