Dva zahradníci

Začali jsme lehce - restartovali jsme skleník. Pod rouškou dobré koupě jsem přichvátl s dvaceti sazenicemi salátu. Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, tu byla hned s dotazem, kdo to jako bude jíst, co se s tím bude dělat a podobně. Jsou to takové ty tradiční dívčí dotazy, které nikdy v cestě pokokroku nestály, ale vždy ho nějakým způsobem dekorovaly. Saláty jsme s klukama vetkli do půdy ve skleníku. Po zimě to nebyla půda, ale kusy betonu. Hlína zkameněla tak, jak jsem ji po podzimním rytí zanechal. Řádným prolitím vodou se to dá vše znovu oživit, hlínu změkčit a hroudy rozpadnout, a tak jsme si s klukama vzali každý konev na vodu a začali kropit.

“Nepolej se!” Marťa to od maminky dost slízl. S konvičkou operoval hbitě, leč divoce a občas se polil. Páááťa sice taky, ale tomu hubovat nemělo cenu. Ještě mluvenému slovu prd rozumí a když ano, bere sdělované příliš na lehkou váhu. Oba naši kluci pracovali s vodou k nezadržení, takže nám nejen okamžitě změkla zemina ve skleníku, ale skleník se také proměnil v malé jezero. Situaci byla zralá na to vysázet namísto salátů rýži, nebo tam rovnou hodit rybičky. A pak přišel Páááťa s konvičkou a bez ohledu na patálie s jezerem ve skleníku mne zcela rozsekal něčím úplně nečekaným!

Zapojoval jsem zrovna automatizovanou závlahu, aby sama zavlažovala skleník v průběhu nadcházející zahrádkářské sezóny. Šetří to ustavičnou práci chodit do skleníku s konvemi vody. Docela povedená věcička. Akorát se to musí na zimu rozšroubovat kvůli mrazu a  na jaře zase dát dohromady. Je to na 10 minut v hlubokém kleku pod tují. Žádná hitparáda a je lepší na to mít klid. Šroubuji to a štěluji jako když partyzán klade výbušninu k pilíři mostu, když tu cítím jakýsi mírný tlak na noze, kterou jsem v kleče nechal za sebou. Jakoby mi končetinu zatížil malý polštářek. Tlak přešel v cosi jako teplo a následně v chlad. To už mne vyrušilo.

“No, ty jsi mi čtverák!” musel jsem nevyhnutelně spustit na Páááťu, když jsem se otočil. Ten adept do orchestru, obor trubka, vzal tu svou dětskou konvičku a s výrazem nejsvědomitějšího pracovníka mi s ní zaléval patu u nohy! Pata byla vsazena do boty. Botu lehce překrýval spodní díl nohavice kalhot. Všechno rázem promočené, jako když bych prošel potokem. Páááťa mne sledoval se zájmem a potěšením a čekal na pochvalu! Tak jeden poleje sebe, druhý poleje mne. Jsou to ti naši dva kluci ale zahradníci!