18. 09. 2020 | SuperČum a HlavoŠkub, náš druhorozený syn Páááťa (1+ roku), sice neumí mluvit, ale sdělovat sdělení již ano. Takto mne například varoval před blížícím se nebezpečí.
U Mlčechvostů, což je vesnice u řeky Ohře, máme vyhlédnutou trasu pro krátké nožky našich rodosvišťů. Turistickou značkou lemovaná cestička vede podél železniční trati dost frekventovaného koridoru, takže si na své přijde každý milovních železniční dopravy. Mám pocit, že máme takové týpky v rodu hned dva, tedy Marťu (4+ roku) a Páááťu. Vlivem častého sledování dění na železnici ať již venku či na YouTube internetovém kanálu mám pocit, že se zalíbení v železniční dopravě začíná rodit i ve mně!
Nesl jsem si tou cestičkou mezi hvozdy u železniční trati spokojeného Páááťu za krkem, jak tomu bývá, když jeho nožičky jsou příliš krátké na to, abychom někam vůbec došli. Zničeho nic mi začal Páááťa otáčet hlavu kolem dokola, jakoby chtěl jít přesně na druhou stranu. Přestože mi rval hlavu kolem dokola jak zloděj zlato, obracel mi nosní dírky naruby a vytahoval oční bulvu až za nervová vlákna, signálu jsem nedbal, protože mi nedával smysl. Páááťa sice často pootáčí mou hlavou, aby změnil směr pochodu, ale vždy to bylo jen o pár stupňů vpravo či vlevo, nikdy na druhou stranu. Až dnes!
“Ko-o! Ko-o!” provolával Páááťa při mém výkrutu hlavou. Na poslední chvíli mi to došlo, takže jsem se zezadu blížícímu cyklistovi stačil vyhnout. Záhadou mi zůstalo, jak se Páááťa o kole dozvěděl, jak ho vůbec viděl a jak ho napadlo mi to takto správně zvěstovat? Normálně mi říkal: “Táto, pozor, kolo!”