15. 06. 2020 | Kamarádi od fochu se dostavili až na odpolední grilování. Nevadilo to, jídlo jsme odsunuli na později a mákli na tom, na co jsme chtěli mít celý den.
Dmitrij a jeho syn Slávek jsou povedená dvojice. Táta se nebojí za to vzít, konat a kde co dodělat, ať už se to týká dodání požadovaného konstrukčního či jiného řešení, či ať se to týká likvidace požadovaného jako celku. Slávek si pod taktovkou takového dříče moc nevrzne, protože táta to zvládne i sám. Příroda ale byla ke Slávkovi shovívavá a obdarovala ho něčím, co jsme v sobotu nepřevýšili, ani když jsme na to byli s Dimitrijem dva!
Rvali, páčili a bejčili jsme okapovou rouru. Nasazovali jsme ji na jinou rouru, abychom vzájemným spojením rour roury prodloužili. Jsme s Dmitrijem značně políbeni programátorským řemeslem a často hřešíme na to, že sérií stisknutí klávesové zkratky CTRL + Y, tedy krok zpět, se dokážeme vrátit v čase. V programování to jde. Bohužel, při manuální práci v kůlně a na pozemku platí pouze jedno zvučné pravidlo: “Dvakrát měř a jednou řež!”. Oč méně této moudrosti člověk dbá, o to více se nadře. A my dřeli s Dmitrijem jako koně. Roura na rouru se ne a ne nasadit. Když přišel Slávek s radou, nejenže nás osvobodil, ale také nás osvítil dobrým nápadem. Nám s Dmitrijem by to sice došlo také, ale až potom.
“A nemá ta roura namísto dovnitř přijít náhodou zvenčí?” suše konstatoval klouček s rukama v kapsách. To studentské nanicovatítko mělo pravdu. Nejenže to bylo z pohledu fyziky příhodnější řešení, voda v rouře měla méně překážek, ale hlavně z hlediska nasazování roury na rouru to šlo o poznání lépe. Přesněji řečeno, najednou to bylo hnedle hotové! Od té doby jsme Slávkovi začali říkat Šéf. Po takovém výkonu si to plně zasloužil. A nejen to, při další práci měl povoleno mít ruce v kapsách.