Jen to zmerčí, už mete!

“Dělá si, co chce, a chodí si kam chce!” spráskla ruce maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Co se konstatování týče, nešlo o vůbec žádné nové zjištění. Páááťa si dělal co chtěl a kdy chtěl odnepaměti. S rozvojem motorických schopností však Páááťovy pohybové možnosti značně vzrostly. Také mozkové spojnice doznaly vývoje a Páááťa si často dobře vzpomene, co je venku v zahradě, nebo co je za rohem našeho domu pod pergolou a že je tam třeba se vypravit právě teď. Když mu nic v cestě nebrání, tedy jsou-li dveře do zahrady zahrazeny jen síťkou na mouchy, začíná nám, rodičům, dost slušná hra na schovávanou, protože Páááťa v tu ránu bere roha!

Kvapíkem přiskakujícího rodiče Páááťa vítá s nadšením a neskrývaným potěšením. Je rád, že je v kurzu a že ho někdo hledá. Jelikož je jeho schovávačka prozrazena, pohotově mění hru ze schovávané na hru na honěnou. Bez ohledu na mizerné šance, které v takové hře má, protože má krátké nohy, špatnou výdrž a háže držku už po třetím kroku, nakopává vrtuli a valí a maká pryč, jen aby to pronásledovateli pěkně okořenil. Po dopadení je v sedmém nebi, zavýskne, zajásá, ale protože vidí, že nic více z toho nebude a je unášen v náruči rodiče zpátky do nitra haciendy, propuká v usedavý pláč a rozhořčení, že k němu není svět spravedlivý. Hned, jak utře slzy a osuší oko, okamžitě pokukuje po únikových cestách, kalkuluje rozestavění rodičů v herním poli a bez ohledu na šance na úspěch bere roha hned, kdy ze svého pohledu vyhodnotí akci útěk jako proveditelnou. To znamená, že ke dveřím ven nikdo vyloženě nestojí. Pokud stojí, ale nedává pozor, je to pro Páááťu něco jako zelená na semaforu závodu formulí jedna. Jen co to zmerčí, už mete!