Vstavač

Nebylo to ani dvacet minut, co jsem se vykradl z lože, abych si něco ukutil, než se celý dům zase ráno vzbudí. Jindy nemívám čas, nebo sil. Lože sdílím s Marťou. Jsme docela sehraná spací dvojka, a když Marťu netrápí nějaké noční můry, dost dobře se vyspíme. Marťa je parťák na spaní k pohledání. Průběžně, v nepravidelných intervalech kontroluje, jestli je v loži stále někdo s ním. Dělá to prudkým vytrčením nohy, tomu se říká kop, či rozmáchnutím ruky, tomu se říká úder. SpoluSpacák, tedy já, to většinou koupí nohou do břicha, či rukou přes hubu. Marťa je spokojen, že není v loži sám. Já po takové zkoušce přítomnosti přílišným nadšením neoplývám. Doufal jsem, že v průběhu mé ranní hodince, na kterou jsem si přivstal, ruka a noha přítomnostKontrolka nebude v provozu. Žel, mýlil jsem se a musel jsem zpátky. 

“Halóóó!” vydral ze sebe rozhorčený panovník burácivým hlasem zvonu, kterým se budí posádka pirátského škuneru brzy ráno po zatraceně bujaré párty. Je to bengál největší, to vám řeknu. V intonaci Marťova zvolání nebylo pražádné stopy po nějakého pokoře či porozumění. Bylo to vyčítavé haló za to, že jsme ho nechali v pokojíčku úplně samotného! Bylo to rozhořčené haló za to, že se to jako již nemá nikdy opakovat. Jinak by se totiž veličenstvo mohlo domnívat, že osiřelo. Byl to výkřik v podobě nepsané smlouvy, na který se nedalo říci nic jiného, že se to již nebude opakovat. Byl to výkřik zákona o tom, jak se bude do budoucna u nás doma vstávat. Zákon byl pojmenován příhodným názvem: Vstavač.