30. 04. 2020 | Zmizení plyšového talismanu, zvířátka Ovečky, která provází našeho prvořapíka Marťu (4+ roku) životem od jeho prvních dnů, bylo obrovskou záhadou a málem státním smutkem. Ovečka má v Marťově životě nesmírnou cenu. Přestože se do hledání zapojil celý rod, z Moravy přijela babička Hanička a pomáhala i paní uklízečka, záhada přetrvávala. Ovečka fuč!
“...a nikde ji nemůžeme najít,” završila své smutné vyprávění maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Ach, co ta se Ovečky nahledala.
“A není na chodbě?” nevzdávala to babička Hanička z Hodonína. Když se jí dostalo záporné odpovědi, tedy že Ovečka není na chodbě, šla více do hloubky a zkusila toaletu v přízemí. Trpělivé ne ji postupně přivádělo ke stejnému zjištění nás všech ostatních, a to že Ovečka nikde není. Proto jsme ji prohlásili za ztracenou, že ano.
S týdenním zpožděním jsme vyráželi na výpravy po okolí, kde ji mohl tehdy Marťa ještě s sebou mít a nějakým nedopatřením ji vytratit. Šance, že by někde v remízku u políčka Ovečka trpělivě čekala na příchod záchrany, byla malá, ale byla tam, a tak jsme chodili zachraňovat. Marně. Všechno vniveč. Zvláštní bylo, že Marťa nad ztrátou tolik milovaného plyšáka od samého začátku vůbec netruchlil. Do hledání se navíc zapojoval se zájmem a dokonce sám nahlížel do remízků a pod kdejaký šutr! Po vyčerpání všech hledačů a průzkumníků, po upotřebení všech nápadů a prohledání nejrůznějších skrýší, zkrátka potom, co jsme hledání uzavřeli a vzdali, zničehonic přišel Marťa s Ovečkou v ruce! Prostě jen tak. A tak se Ovečka našla.