22. 04. 2020 | Za ranního kuropění, hnedle jakmile vstalo slunce, hbitý předák rodu a dvoučlenná smečka jeho následovníků, chopili jsme se folklórních zbraní (pomlázka) a jali se probít kousek zdravé mízy z vrbového proutí do těla maminky.
Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, většinou žádným přemrštěným nadšením nad změnami či děním, které se oproti zažitému standardu liší, nehoří, nezahoří, prostě ji ani nehne. Na druhou stranu se našemu násilnému počítání, které v podobě velikonoční řežby seslal na její výsostnou zadnici národní folklór, tradice a zvyky, nebránila. Tepali jsme její smyslné ženské tvary proutěnými pomlázkami a třepali stužkami, které již něco pamatovaly. Aby ne, právě tyto pruty, či žíly, chcete-li, zasahovaly u stejné příležitosti již loni! Od té doby vyčkávaly, jako obušek z pohádky, na vhodnou příležitost, aby mohly zaúřodovat znovu.
“Hody-hody!” vykřikoval nadšeně Marťa (4+ roku) a poskakoval kolem matičky, aby se dostal do co nejlepšího výplatního postavení. Více z koledy nepotřeboval, protože bitka o tu výhodnou pozici značně zaměstnávala. Matička Tánička se mrskala a uskakovala na všechny strany, neboť dobře věděla, že jakmile se některý ze zbytku rodu, včetně mne, dostane do výhodného postavení, nepadne rána pomlázkou vedle. Nejmladší z rodu, Páááťa (1+ roku), viděl tak násilný folklór v životě poprvé. Chvíli nadšeně poskakoval a mrskal jako ostřílený koledník, jindy postával a zádumčivě obhlížel situaci. Až ji obhlédl, pustil se do bitky znovu. Takové byly u nás Velikonoce.