01. 04. 2020 | Poté, co nás invaze bacilů zaskočila, rozmetala, rozprášila a jako zpráskané psy zahnala do skrýše našich domovů se učíme žít jinak. Často to připomíná začátky civilizace, kdy největším objevem byl oheň!
Opékali jsme buřty. Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, ze svých nákupních výprav, na které vyráží jako rytíř v brnění, ovázána rouškou, zahalená až po uši a možná měla i rukavice, přinesla sadu dost chutně vypadajících špekáčků. Nálepka slibovala extrémní podíl masa. Čtenář takové nálepky na polotovaru riskoval smrt zadušením vlastními slinami, jak se mu začaly při čtení sbíhat v puse. Rozvětvená delta řečiště řeky Nil hadr! Takový pokrm se prostě jí doslova sám!
Kluci dostali úkol, Marťa (4+ roku) dokonce důvěru, prut na opékání, postradatelný kousek špekáčku a už jsme to žhavili. Chutně vypadající špěkáčky, hitparáda jídelníčku každého čundráka, se zvesela opékaly a voněly teplým masíčkem, jako v pohádce, kde létají pečení holubi do pusy. Marťa se soustředil, aby jeho špekáček byl nejšpekáčkovatější. Nenechal si na něj sáhnout, nenechal si poradit, a kdyby mohl, zakázal by ostatním na jeho špekáček vůbec pohlédnout! Páááťa (1+ rok) na opékání hleděl jako na všechno ostatní, co vidí v životě poprvé, trpělivě a se zájmem čekal, co z toho postávání u ohýnku nakonec bude. Za ten rok, co je s námi, dobře ví, že neděláme nic jen tak a že nakonce pro něj vždy z každé takové činnosti něco kápne. Na výsledek tedy nespěchal a v klidu si počkal. Když se mu umastila pusa od špekáčku, podala mu ruku v seznamovacím gestu nefalšovaná civiliozovaná divočina!