24. 03. 2020 | TáDyDáDyDá a HalóMan, náš prvorozený syn Martin (4+ roky), je něco jako pohotovostní služba s povinností všechno vyhlásit, nahlásit, oznámit, slovně popsat hned, ne-li dřív!
Hledal jsem ráno pantofle. Nějakým kouzlem opustily přes noc své stanoviště u postele, kde mi sjely večer z nohou. Každý u nás doma chce být jako táta, proto se často stává, že obyvatelé naší haciendy využijí mé noční indispozice a zatímco já spím, vezmou například mé pantofle na pouť obydlím. Domácí obuv alfa samce často končí tam, kde sjedou kopírákovi rodového velikána z nohy. Podle toho se dá odtušit noční život v naší haciendě, kterého nejsem členem.
“Maminko, táta! Pantofle!” ukazoval horečnatě Marťa mému skvostnému kvítku, ženě a panovnici Táni, že něco hledám. Naléhal na její porozumění. Prostě čekal na reakci. Maminka okamžitě zanechala všeho, co právě v koupelně u zrcadla dělala, a s nosem u země hledala poslední stopu mých pantoflí jako myslivecký ohař. Mám báječnou ženu, že? Tak přesně to se nestalo. Ani v náznaku. Maminka si Marťovu naléhavou zprávu vyslechla a dál nerušeně pokračovala v práci u zrcadla. Nechala tak napospas nejen mé pantofle, ale i Marťu. Ten je ovšem seskládán z mých genů a bez kýžené reakce zbytečně brzy neodchází. Trpělivě do maminky dál hučel, že táta hledá pantofle a hlásil jí všechno, co s tím souviselo, jako například, že táta hledá, Páááťa (1+ roku) taky, i když ten vůbec nehledal, protože neví, co to hledání je, že pantofle zmizely v noci a podobně. Prostě všechno hlásí!