11. 11. 2019 | MůžuTaky a VšechnoJá, náš prvorozený syn Martin (3+ roku), dospěl do báječných let, kdy se s ním dá počítat u každé domácí práce pro chlapy. Vlastně se s ním musí počítat!
Marťa je superpracant. Není rukodělné činnosti, ke které by se nepřidal. Do spolku dobrovolných pomahačů skáče jako blecha do kožichu. Hlásí se do služby málem dříve, než se rozhodne, že se bude něco dělat! Osobně jeho horlivost připisuji na vrub nehynoucí touhy po vzdělání a největšího hnacího motoru lidstva - zvědavosti. Ve značné míře to má jistě po mně. Navrch má určitě i trošku od mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni. Ta je také občas dost zvědavá.
“Můžu taky?” vykřikne Marťa, když se jde něco dělat. Jeho horlivost a okamžité zapálení pro věc, tedy naprosto ideální charakterové vlastnosti spolupracovníka, jsou degradovány minimálním smyslem pro systematický přístup a pochopení principu jako celku. Z výšin idealismu padá pracovník Marťa dolů na úroveň zdravého děcka přesvědčením, že vykonávaná činnost se má dělat, jak řekne on. Vše ostatní je špatně a je třeba to okolí jakkoliv, hlavně za každou cenu, sdělit. S Marťou u ruky se tedy dají dělat pouze věci, které buď nejde rozbít, pokazit či dělat jinak, nebo na kterých vůbec nezáleží. Marťa totiž dokáže vymyslet nevymyslitelné i při natírání bílé zdi bílou barvou!
S Marťou u ruky jsme v posledních dnech udělali kus práce. Příkladem je vyřezání letos již třetí dýně! Ty dvě předchozí shnily ještě před Halloweenem. Ta poslední naopak nechce shnít vůbec!
Malovali jsme bílou zeď bílou barvou. Nenatřeli jsme skoro nic, ale zato jsme vypotřebovali veškerou barvu! Kouzlo? Nikoliv - Marťa!
Zahlazování zasádrované zdi zůstalo bez patálií. Marťovi se nepodařilo vydržet cukat smirkovým papírem v trapných pohybech sem a tam, takže mi to nechal. Naopak u zatloukání neviditelných obrubníků v zahradě ho jal pocit, že zatloukací kolíky musí být v každé díře pro ukotvení. Tahal se se mnou o poslední kolík tak dlouho, až jsem mu ho nechal. Protože jsem v rodu alfa samec já a ne on, lstivě jsem si počkal, až ho zaujme jiná činnost, kolík jsem si vzal zpět a zatlouhl ho do země na tři sáhy, že ho už nevytáhnu já, natož Marťa.
Navážení mulčovací kůry Marťu bavilo, protože se u toho nenadřel, přestože byl s kůrou neustále ve styku.
Při doplňování vody do ostřikovačů rodinných povozů (aut) ho nějaké doplňování vody do ostřikovačů vůbec nezajímalo. Dělali jsme to v přítmí garáže, kde si se zájmem svítil svítilnou na všechno a všude, hlavně tam, kde jsem svítit vůbec nepotřeboval. Díky Marťovi tak umím dělat spoustu věcí i potmě a často i bez nástrojů k tomu určených, protože to jsou první věci, co mi Marťa brává z ruky. Takový je to pracovník! Na co dosáhne, za to vezme!