Pokračování včelích úlů

Těsto, které jsme v potu tváře, za značného zaneřádění kuchyně a následného povyku maminky včera vyrobili, uzrálo a bylo připraveno na vtláčení do formičky v podobě včelího úlu. Opět jsem propadl bláhovému pomyšlení, že na celé operaci nelze nic zkazit a přijal Marťovo svévolné pozvání se na pomoc. Marťa si prostě přitáhl židli a jal se mi pomáhat.

Dnešní operace byla jednoduchá. Pekelně hnědé těsto, do kterého se včera Marťovi namísto dvou lžic kakaa podařilo vysypat půl krabice tohoto hnědého prášku, se natlačilo do malé formičky. Formičku bylo třeba nejdříve vysypat moučkovým cukrem, jinak by ve formičce zformovaný včelí úl z formičky nikdo v podobě úlu nevytáhl. Vedl jsem si dobře a to i přesto, že Marťa s mým pracovním postupem vůbec nesouhlasil. Nabádal mne například, abych formičku cukrem nevysypával. Namísto toho doporučoval pocukrovat cukrem vše ostatní. Ihned ukázal, jak to myslí. Na kuchyni padl cukrový nános jako včera.

Jednotvárná práce při plnění formičky Marťu dlouho nebavila. Naopak zasypávání kuchyně cukrem bylo něco, pro co se narodil. Pod notným nánosem cukru mi pohřbil první včelí úly. Neznaje míru, nejdříve je pocukroval tak, že by i zkušený cukrář uznale pokýval hlavou. Jenže pak ty lehce pocukrované šošolky úlů začal zasypávat vyšší gramáží cukru, až je zasypal jako bagr jámu! Úly tu a tam vyčnívaly z talíře s hromadou cukru uprostřed. Vypadalo to jako zátiší ledovců v Severním moři. Nechávalo mne to v klidu, protože něco takového dokáže moderní muž dát do pořádku.

Jako cukrový zasypávač Marťa skončil v okamžiku, kdy si všiml, že mu moučkový cukr chutná. Co chutná, šmakuje! Ihned se ho jal slízávat ze všech dostupných povrchů. Jelikož byl v tu dobu cukr všude po kuchyni, bylo to u nás záhy jako u slimáků - všechno oslizlé a olízané. Navlhlé nánosy cukru začaly tvořit keramickou slupku. 

Do toho ze svého ústředního velína, usazen ve stravaŽidli nejmladší z rodu Páááťa hučel jako nastartovaný éroplán. Po osvození ze zajetí nečinnosti vybojoval mou pantofli a následně i krabici od mléka. Podmínky pro domácí výrobu včelích úlů sice nabíraly na divokosti, ale zdar akce již nemohly narušit.

Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, opět vyklidila pole a dala prostor vyniknout modernímu muži, za kterého si mne vzala. Díky tomu, a vlastně jedině tak, jsme s klukama, ať už se přičinili jakkoliv, mohli vytvořit plný talíř včelích úlů!

A jak to chutnalo? Včelí úly se nám povedly. Pro přemíru kakaa se sice člověk dost nadře, aby v homolce hmoty na piškotu rozeznal také jinou chuť, a to dokonce i dlouho poté, co dokončí konzumaci, ale z nějakého důvodu vždy rád sáhl po dalším kousku. Marťa je všekonzument, takže spořádal hned tři kousky na posezení! Vždy se prokousal sezhora dolů až tam, kde začínala náplň včelího úlu - máslo s moučkovým cukrem, jediná barevně světlá hmota v blátivě vyhlížejícím bobku sladkosti. V tu chvíli zahlásil: “Nechutná!” a řekl si o další kousek.

Tak, a jsme připraveni na Vánoce. Výrobu včelích úlů, věhlasného vánočního cukroví, jsme si řádně osvojili, dvakrát jsme mamince dokázali, že jako chlapi umíme nejen kuchyň zaneřádit k nepoznání, ale že ji také umíme uklidit. O mop na vytření ulepené podlahy se se mnou dokonce pustil do křížku Marťa a chtěl to dělat celé sám! Cestě úspěchu v oboru cukrářství nyní nestojí našemu ModlRodu zhola nic!