Včelí úly

Když jsem se dozvěděl o masově vyhledávané pochutině s názvem Včelí úly, což je vánoční sladkost z čeledi cukroví, zadoutnal jsem zájmem o téma. Jasným plamenem zájmu o přípravu takové pochutiny jsem vzplál až poté, co mi přišly poštou objednané formičky Včelích úlů. V předvečer toho dne to všechno začalo.

Nakoupil jsem ingredience, bezpečně si osvojil recept, umyl ruce mně i zbytku rodu, vysmýčil kuchyni a pustil se do díla. Až sem bylo všechno jako z dokumentárního filmu o lidovém úspěchu.

“Můžu taky?” přisvištěl odněkud Marťa a v mžiku si přisunul židli ke kuchyňské lince, protože věděl, že nikde jinde se připravované dílo dělat nebude a tudíž bude zaručeně ve středu dění. A byl! Bláhově jsem si sliboval, že mu budu dávat jen nepokazitelné úkoly. S údivem jsem postupně zjišťoval, že žádný takový není, nebyl a ani nikdy nebude!

První skrupule přišla již při odměřování 160g piškotů. Marťa nechápal míru a zastával se obsahu sáčku s piškoty, že v něm ještě nějaké zbyly a že je to špatně, když někde něco přebývá. Než jsem se shýbl pro jeden z piškotů, o který jsme se přetahovali a spadl na podlahu, nechal Marťa na kuchyňské lince explodovat pytlík s moučkovým cukrem. Vzpřimoval jsem se zpátky ke kuchyňské lince s pocitem, že sněží. Marťa se nejistě usmíval a snažil se vyčíst z výrazu mé tváře, jestli to, co udělal, je dobře, nebo ne? Zachoval jsem chladnou tvář, což byla chyba, protože Marťa se jal ze mne vyrazit reakci tím, že jako alespoň naleje mléko. Na tom se nedalo nic zkazit, usrkával jsem ho při vaření z hrnečku, který byl přímo před Marťou. Slibovalo to pár vteřin volna na přemýšlení, co dál. No, jak říkám, neexistoval úkol, který by nešel zkazit. Tento byl jeden z nich.

Marťa se srdečnou radostí uchopil krabici s mlékem a lil. Jenomže ne do hrnečku, ze kterého jsem usrkával, ale do misky s odměřeným moučkovým cukrem! Slabých 200g moučkového cukru zalitého litrem mléka je dost pekelná směs, aby se z toho dalo něco udělat. Mléko se stalo tak cukrem nasyceným roztokem, že se v něm část curku už ani neobtěžovala rozpustit. Chuťově šlo o přeslazené Salko, něco jako kostka cukru navlhčená kapičkou mléka. Šlo o výborný životabudič pro fyzickou námahou vyčerpané tělo, žel žádný takový padlý sportovec se zrovna v dosahu nenacházel. Marťa na mne opět pohlédl dětsky rozpačitým pohledem a dychtil po pochvale. 

“Přece nebudeme brečet na rozlitým mlékem,” uchichtl se můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, zaběhla za dveře do kuchyně, aby ji nebylo vidět a slyšet, a tam propukla v bohatýrský smích hnaný ze srdce i paty. Je to charakter, ta moje ženuška. Já ji za těmi dvěřmi dobře slyšel.

Poslední zápich se Marťovi podařil, když jsme do směsi na těsto dosypávali kakao. Ten kluk prostě nemá cit pro míru! Dvě lžíce kakaa nás stály čtvt krabičky kakaa! Dříve se mi Marťovo sypací počínání zastavit nepodařilo. Chraň bůh, aby námi uplácané těsto na Včelí úly bylo mirstrnně lahodné. V takovém případě by bylo totiž supr trupr těžké zopakovat pracovní postup, protože díky Marťovi padaly do díže potřebné ingredience ve zcela náhodných poměrech. Ačkoliv, s Marťou by se nám to možná zopakovat podařilo…

Při přípravě těsta na Včelí úly pomáhal především Marťa. Zatímco já dělal vše pro to, aby se dílo podařilo, Marťa se zasazoval o to, aby byly použity veškeré ingredience a to nejen početně ale především množstvím. Při pohledu na litr mléka a kilo moučkového cukru  z toho nejednoho zkušeného kuchaře polije studený pot. 

Dorozující Páááťa (0+ roku), nejmladší z našeho rodu, na nás hulákal ze své pozorovatelny usazen v dětské stoličce. U něj člověk často neví, jestli se raduje, nebo nám hrozí. Každopádně u toho soustavně huláká, takže ho byl při našem kutění plný dům. 

Moje Táňa je zlatá žena. Nechala mi kuchyni i kluky na starost a odběhla si zaběhat. Moderní muž, který si potřebuje vyzkoušet nový recept, nemůže mít větší štěstí. Myslím to upřímně a doslova. Vše šlo podle mého plánu, mělo vysvětlení a kuchyně ve stavu jako po výbuchu přeci není nic, co by se nedalo vrátit do původního stavu, že ano? Když se Táňa vrátila z běhání a vypočítala, co všechno jsme stačili za těch dvacet minut v kuchyni a z kuchyně udělat, už jsem si tak jistý s tím návratem do původního stavu nebyl. To je zajímavé, jak vám může jiný pohled na věc často změnit názor! Ale nikdo není dokonalý. Táňa při svém výpočtu následků a ztrát, a měla v tom všem pravdu, to jo, ale přeci jen zapomněla na tu dost tmavě hnědou hroudu těsta nepravidelného tvaru. Šlo o skvost a exponát, neboť to byl výsledek našeho snažení. Cíl, kterého jsme s našima klukama dosáhli. Bez bázně a strachu jsme pro něj neváhali obětovat celou kuchyni. A zítra, přátelé, z toho těsta budeme formovat ty bájné a legendami opředené Včelí úly. To teprve budou výsledky! Jen aby šla Táňa zase běhat...