04. 11. 2019 | Den byl dekorován fantastickým počasím. Zatímco podzim maloval lesy horního cípu Českého ráje v okolí Příhrazských skal všemi barvami, teplé slunce lákalo ven všechno, co mělo ruce a nohy! Jak bylo pěkně, bylo kam jít a na co se dívat.
Vyrazili jsme s FurtSeNese a DobylKaždýVrchol, naším prvorozeným synem Martinem (3+ roku), na Příhrazské skály. Vzali jsme s sebou také osvědčeného kámoše Dmitrie, Áňu a Ondru se strejdou Jirkou z Mnichova Hradiště. Mají sice Příhrazské skály doslova před domem, ale přidali se k nám na výpravu pohotově a rádi.
Příhrazské skály jsou osvědčené výletní místo, které nezklame v žádném ročním období. Vyžaduje dobrou fyzickou kondici, protože se tady pořád někam šplhá a leze a člověk bezpečně prožene tělo a očistí ducha. Jinými slovy, občas je to štreka, že člověk záhy nemyslí na nic jiného, než na jídlo nebo odpočinek. Pokud nosíte syna vážícího dvacet kilo na ramenou jako já, je třeba být na takový výlet v dobré kondici. Máme totiž s Marťou nepsanou dohodou, že když bude chtít, ponesu ho. Je to výměna za to, že pak Marťa se mnou jde na jakoukoli výpravu, kterou přichystám.
Pro nás rodiče byla návštěva Příhrazských skal infarktovým cvičením. Děti lezly, kam mohly, i když tam třeba nemohly. Nejvíce je lákaly okraje říms skal, po kterých jsme chodili, temné průrvy a jiná nebezpečná místa. Rodič značně posílil sebezapření, se kterým vytrvale, bez ohledu na jiné potřeby, bděl nad milovanými ratolestmi, seberflexi a vůli dovést výpravu k vytýčenému cíli. Ve spojení s osazenstvem naší výpravy to bylo nevyhnutelné. Je třeba si zpětně říci nesporná fakta, že jsme měli talent, znali jsme taktiku a zvitězili jsme!
A jak jsme na to šli? Áni a Ondrovi jsme řekli: “Nechoď tam!” Když tam děti šly, vyběhl za nimi strejda Jirka, takže tam šli vlastně všichni, ale ihned se zase vraceli tátovi Jirkovi v podpaždí. Já na tom byl s Marťou podobně. Protože s Marťou nejsme s tou komunikací tak daleko, byla nebezpečná místa označena fónicky jako: “Bum-bác. Auva!”. Když to nepomohlo a Marťa tam přeci jen lezl, musel na koňa, tedy na má ramena. Má odtud rozhled a já měl jistotu, že vím, kam šlape, když jsem vlastně šlapal za něj. Výhod to pozbývalo na žebřících a výstupech nahoru na skály. To jsem se zapotil, ale zapotil jsem se rád.
Sehranost našeho chlapáckého týmu se ukázala být velmi dobrá. Vzájemně jsme si pomáhali hnát děti jako ovečky cestou necestou všemi těmi krásami Českého ráje, až jsme se shodli na tom, že bychom mohli příště vyrazit někam společně zase!
Trasa: Příhrazy - Hynšta - Krásná Vyhlídka - Příhrazy.