Drábské světničky


28. 10. 2019 | NaKoníkaSedl a KamkolivDošel, náš prvorozený syn Martin (3+ roku), je ideálním parťákem na jakékoli turistické výpravě. Máme mezi sebou dohodu, že kdykoli si řekne, vezmu jej na ramena. Pravda, dojdeme vždy, kam chci, což je pro každého cestovatele obrovský přínos. Akorát se Marťovo “kdykoli si řekne o koníka” stalo synonymem pro "vždy”. Zvláště pak, když máme vystoupat na nějaký kopec! To se pak cestovatel-nosič pěkně zapotí.

Marťa vlastně zdolává jakýkoli vrchol a překonává vzdálenost na pěších přesunech, aniž by se nějak zvlášť nadřel. Kromě otlačeného zadku od mých ramenou mu žádná větší útrapa nehrozí. Mé cestovatelské cíle tak zdolává jako paša v rytmu kroku jeho nesoucího šerpy. Dneska tak vyšel ke zřízenině hradu Valečov a nahoru do skal Drábských světniček v Českém ráji! Bravo!

Na koníka beru Marťu dle naší dávné úmluvy. V dobách, kdy nemluvil, ač by měl a mohl, jsem mu slíbil, že kdykoli řekne slovo “koník”, vezmu jej na namena. Věděl jsem, že se mi jednou Marťa pěkně pronese. Také jsem ale věděl, že chci-li jako odvěký cestovatel s rodinou dojít tam, kam chci, musím pro to něco udělat. Marťa prolomil ledy, promluvil a já jej od té doby bez okolků nosím na výpravy vždy, kdy se mu unaví nožičky. Beru to jako fyzický trénink, a tak nějak nám to oběma vyhovuje. Okolí buď žasne, nebo trpí, protože ostatní děti to chtějí po svých rodičích také. Fyzicky nepřipravený rodič si, pochopitelně, rychle spočítá své šance a od děckomilé alotrie upouští hned v zárodku takové myšlenky.

Na zřícenině hradu Valečov se Marťovi líbilo, protože tam bylo co okukovat a kam se vrtnout, vlézt, prolézt, zalézt a nasínout, nakouknout, prostě se podívat. Přechod na Drábské světničky krajem, který nadcházející podzim vymaloval všemi barvami, Marťa ocenil z výšin mých ramenou, kde si pochutnával na svých cestovatelských pochutinách jako je sušenka, čokoládový bonbón a lízátko. Někdy si říkám, že se mnou na výpravy chodí vlastně jen pro to žrádlo! Při výstupu nahoru na Drábské světničky se Marťa pokusil navázat přátelství se psíkem kolemjdoucích cestovatelů. Ale protože si házení písku na pejska pejsek nevykládal jako znak vzájemné náklonnosti, jejich přátelství vzalo rychle za své. Pejsek utekl. Marťa se divil. Já ne.

Na Drábských světničkách, tedy na vrcholcích skal, odkud byl krásný výhled do širého kraje směrem k Mnichovu Hradišti a okolí, se na mne Marťa tuze rozzlobil. Chtěl pořád lozit po úzkých schůdcích na další a další vyhlídky a pranic nedbal, že je to nebezpečné jako prase. Se srdcem záchranáře jsem jej popadl do podpaždí a děsného dětského křiku jej snesl dolů do údolí. Kdyby mne někdo cestou majzl kyjem a nechal zavřít do žaláře za únos dětí, ani bych se nemohl divit. Vypadal jsem skutečně jako loupeživý únosce dětí, s batohem na zádech! S Marťou jsme si to potom vysvětlili a přihlížejícím jsme vysokému tempu vlastně utekli.

Na konci dne měl Marťa ušmudlanou pusu od čokolády a ve tváři spokojený výraz. Na cestě domů autem blaženě usnul jako špalek. To je vždy pro mne nějlepší odměna. Když jsem se ptal, jestli pojedeme příště zase, říkal, že ano. Jsou okamžiky, kdy odpovídá i na to, co neví, co znamená. No, a takovýto okamžik, že příště pojede zase, je nejlepší!

K provozování tohoto webu jsou využívány takzvaná cookies. Cookies jsou soubory sloužící k přizpůsobení obsahu webu, k měření jeho funkčnosti a obecně k zajištění vaší maximální spokojenosti. Používáním tohoto webu souhlasíš se způsobem, jakým je s cookies nakládáno. Další informace.