Držák

Perfektně se mne Páááťa chápe kdykoli, kdy mi reziduje (sedí) v náruči a přes rameno shlíží na svět sezhora. Jemně se mne přidržuje ručičkama tu na hrudní části těsně pod lemem na tričku u krku, tu za krkem na zádech, kde parkuje druhou ručku. Jeho motýlí doteky se záhy mění na zatnutí tygřích pařátů kdykoli Páááťa vycítí, že bych jej potřeboval na chvilku odložit. Většinou tak činím, když fakt už potřebuji obě své ruce. Ne, Páááťa nedbá a smýšlí jinak, dolů nechce ani náhodou! Pochopení se často nedobereme a situace končí zápasnickým zápolením dvou odlišných váhových kategorií. Vítěz je předem jasný. Poražený bečí jako když ho na nože berou.

Mnohem lepších výsledků držák Páááťa dosáhl na plavecké hodině. Probírali jsme zachycení u okraje bazénu. Zavěsil jsem Páááťu jako ručník na háček a pobídl ho: “Drž!” Páááťa, zvyklý poslouchat, držel. Obklopen maminkami z plavecké hodiny, které by v životě děcko zavěšené za okraj bazénu nepustily, ani kdyby co kdyby, jsme s Páááťou vzbudili dost rozruchu. Hned tu byly všechny mamky štěbetalky a nevěřícně kroutily hlavama, že mi Páááťa neploptl dozadu do vody. Asi bych musel týden chodit kanálama, kdyby se tak stalo, protože by mne ženy jistě zařadily v kuloárech jako přední světovou událost a svorně by se shodly nad naprostou neschopností a možná i krutostí mužské části lidského pokolení v odvětví péče o dítě. Zariskoval jsem, ale chlapi jistě prominou, protože když vychováváte držáka, musí prostě držet! A Páááťa v bazénu držel! Je to držák!