Očesal mi strom

Nejdříve strom uschl. Stalo se to ze dne na den. Pohroma. Zahradník v takových chvílích rozšlape svůj slaměný klobouk, rozštípe šopu s hráběma a rýčem a začne chodit na ryby. Zelená koruna stromu zesinala, zešedivěla. Stalo se to ze dne na den. Večer jsem ještě zaléval jeho zeleňoučké listoví, dá-li se to tak u cypřiše nazvat, protože je to něco mezi listem a jehličím, a ráno byl cypřiš vpánu! Zasáhlo mne to. Byl to můj nejoblíbenější stromeček v naší zahradě. Plánoval jsem mu důstojné ze-země-vyrvání, a proto na sobotu naplánoval nákup nového kusu v místním zahradnictví. Vše se uskutečnilo podle plánu, až na to důstojné ze-země-vyrvání.

Když jsem přijel následující den z práce domů vidím, že je z důstojně skonaného stromku už jen jakýsi prachsprostý pahýl. Něco, čím jakoby si svět vytřel zalepené oko. Připomínalo to kus bezceného rostlinstva, který jakoby ukousla tupá tlama, zřejmě nějaké krávy. Dříve košatá koruna ležela ve smutných kouscích a cuccích dole pod kmínkem. Drolila se na atomy a rozpadala na prach.

“To byl Marťa!” pohotově rozháněl bouřkové mraky mé nastupující nevole můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Nemám rád, když někdo takto oholí bezmocné a rád se utkám s takovým hejhulákem jako adekvátní protivník. “No, kdo bude bacaný?” dodala Táňa a přísně pohlédla na Marťu. Vnímal jsem v ní soucit a porozumění, že žádný stromeček si takové oholení nezaslouží. Ach, mám ji za to rád!

Marťa, zcela neohroženě a spokojen sám se svým dílem, tedy, že očesal a oholil zahradní stromek, se vesele uklonil, předpažil ručičky a udělal: “Paci-paci!” Asi si to špatně vyložil a zaměnil to za plánované baci-baci. Pak se na mne podíval pohledem, kterým děťátko robátko vyjadřuje radost nad tím, že i já mám radost. To je tak, když se dítě mýlí. Šel jsem do kolen smíchy, protože v takové chvíli se dá někomu něco vytknout jen velmi těžko!