Rambo šrám

Byli jsme s Marťou na vycházce po lesích Českého Švýcarska. Hemžilo se to tam bunkry z druhé světové války. Tlustý beton stavby nesl spíše známky bojů stavebního materiálu s povětrnostními vlivy, než šrámy, prohlubně a díry smrtonosné armádní munice nepřátel, jak bych čekal. U vchodu jsem si všiml mělké rýhy u dveří, která se už-už podobala vrypu kulky vystřelené odboku nepřesně mířícího přicházejícího střelce. Nakonec jsem se smířil s tím, že je to vryp od držátka ešusu s jídlem, jak si nekonečným hlídkováním umořený voják vyšel z bunkru na oběd ven do trávy. Naplnila mne řada pocitů, včetně úcty k historii, z nich převyšoval ten, že bych tady tedy za války být nechtěl. Marťa byl v této věci bez většího názoru, v bunkru se mu líbilo, protože tam byla tma, a vesele pádil dál cestou lesem, jestli tam nebude něco zajímavějšího.

Na vrcholku vysokého kopce jménem Chřibský vrch, odkud je krásný výhled do všech stran, si Marťa zamiloval kmen padlého stromu. Ležel strnule přes cestičku, kterou jsme nahoru přišli, a nedalo si ho nevšimnout. Marťu fascinovalo zvětrávající dřevo kmene, neboť se dalo při minimálním úsilí odlamovat. Ve vteřině bral strom útokem a zval ho na kusy jako ratlík košili prachsprostého loupežníka, který mu vlezl vyloupit psí boudu. Mordy a cucky! Jen třísky lítaly! A byl to boj. Co nešlo silou, rval ještě větší silou. A když to nešlo ani tak, tak se Marťa prostě zapřel a ono to nakonec nějak povolilo a šlo. Úskalí jeho počínání na sebe nedala dlouho čekat.

Marťa hodil záda. Přikryl ho kus dřeva o velikosti školní tabule, kterým už notnou chvíli casnoval a cukal, aby jej urval. Bezbranný strom jej zlomyslně uvolnil, když to Marťa čekal nejméně. Jak jinak. Marťa si přitom utržil povrchové zranění na předloktí v podobě dlouhého šrámu. Prostě se škrábl. Byl to šrám přes půlku předloktí a tvarově připomínal hranice mezi Českou republikou a Německem, ke kterým odsud nebylo daleko. Hrozný šrám! Peroxid vodíku hned konal svou povinnost a ránu vydezinfikoval. Marťa na to hleděl s odporem a po dobu následujících 2 kilometrů se s rukou nebavil. Připadalo mi, že s ní do života s takovým zohavením už nepočítá. Držel ji daleko od těla, a když to šlo, nepoužíval ji. Vypadalo to srandovně. Přitom na ní měl šrám jako Rambo. Jeden by na něco takového byl i pyšný!