20. 06. 2019 | Vystoupili jsme z vlaku upocení ze zážitků z celodenní procházky po okolí hradu Karlštejna. Štěbetali jsme jako houf spokojených vrabců o tom, co jsme všechno prožili, když tu ukápla Aničce slza. A v ten okamžik se roztočilo soukolí událostí na plné otáčky jako mixér. Áňa totiž nechala ve vlaku své sluneční brýle! Vlak se, co náhoda nechtěla, že ano, chystal k odjezdu.
Jirka, alfa samec rodu, do kterého Áňa patří, se přikrčil s naježenou šíjí. Situace vyžadovala dobrovolníka, který by hupsl do vagónu, zaběhl do kupéčka a vrátil se s brýlemi dříve, než vlak odjede. Ta poslední část o odjezdu vlaku byla tou nejnáročnější. Paní výpravčí si totiž dala do pusy píšťalku a vypoulené tváře svědčily o tom, že se právě nadechla k odjezdovému hvizdu. Situace byla značně nepřehledná. Hrozilo, že ten, kdo skočí do vlaku, sice vystoupí, ale až na příští stanici.
“Uééé! Ještě nééé!” zvolala teta Lucka, popadla Áňu za ruku a hupsla zpátky do vlaku! Byla to vteřina. Ani tak pohotový predátor, jako je alfa samec Jirka s naježenou šíjí, nestačil zareagovat. Dříve, než se nadál, z děcek, která měl chránit, jedno chybělo! V tu chvíli se buď zastavil čas, nebo paní průvodčí zkameněla. Její vzduchem naduté tváře se ani nehly. Později mne napadlo, že zatímco my jsme na celé to divadlo valili bulvy (oči) plni emocí, překvapení, očekávání a napětí, jestli nám teta s Áňou odjede vlakem pryč nebo ne, paní výpravčí už něco podobného viděla. Možná stokrát. Tisíckrát!
Zvolání tety Lucky, se kterým zmizela v útrobách vlaku, pomalu zanikalo v hučení lokomotivy a po našich dvou rodinných příslušnících ani stopy. Paní výpravčí, stále bez pohybu, sledovala scénu s klidem jedovatého hada, který je pevně přesvědčený o své převaze. Byl to pohled chladný a zcela bez emocí. Vteřiny letěly, nebo se vlekly jako unuděná žvýkačka podle toho, jestli se na to dívá rod, kterému dva lidi chybí, nebo výpravčí s mocí rozpohybovat vlak. Rozevřený jícen dveří vlaku zel prázdnotou v nekonečné nekonečnosti. Hrůza, řekl by básník! Jen vítr si pohrával s vlasovou kšticí paní výpravčí a provokoval ji k činu.
Tu náhle hlomoz a kroky znějící vlakem! Zašuměli jsme napětím a očekáváním. Na paní výpravčí se stále hýbala jen vlasová kštice. S těmi predátory s všeobecnou převahou není vůbec sranda, to vám řeknu. Frnk a na perón vyskočila malá Áňa. Sluneční brýle na očích! Hrk, doskočila hned za ní srdnatá teta Lucka. Píííísk! Hvizdla paní výpravčí a dveře vlaku se s hlomozem zavřely. Jen o píď minuly ještě letící zadnici tety Lucky. Železný oř, tedy vlaková souprava, se dala do pohybu a odvezla stopy našeho vlakového dovádění po kolejích daleko pryč. Alfa samec rodu Jirka nechal slehnout naježenou šíji, přepočítal obě děcka a vyrazil vstříc dalším příběhům. Teta Lucka se hrdinně plácla po rameni, pohodila hlavou, jakože brnkačka, což jsme jí nevěřili, a spiklenecky mrkla osudu do očí, že si to s ním klidně rozdá příště znovu. Taková je to žena!