Bouřkoví chlapi

MocNeposedím a ZvědavostíHořím, náš prvorozený syn Martin (3+ roku), má čuch i zájem o jakoukoli chlapáckou věc. Když jsem mu sdělil, že se chystám dost hodně chlapácky sledovat příchod bouřky z pohodlného křesla zimní zahrady, okamžitě se usadil v křesle vedle! Očima zpočátku bloumal, kam to čumákuji a čím je to tak zajímavé, protože zatím nebylo po dešti ani vidu, ani slechu. Očividně mi ale věřil, protože vydržel na příchod deště čekat téměř 10 minut! Na tak dlouhou dobu se děti k jednomu místu dříve přivazovaly, dnes se většinou lepí izolepou nebo sekundovým lepidlem. V našem rodu tyto barbarské praktiky nepraktikujeme. Motivujeme.

V průběhu čekání se obloha zatáhla temnými mraky a občas se zvedl tak silný vítr, že kdyby mohly stromy a keře utíkat, rozehnal by je jako bičem. Vyprávěl jsem Marťovi, jaké to bude, až se spustí déšť, kde přesně, jak a na které strany se budou rozprskávat dešťové kapky, a kam to poteče. Byl jsem něco jako řečnické demo toho, co po chvíli přišlo. A když to přišlo, byli jsme s Marťou jako dva diváci v kině na nějakém bouřlivém filmu. Déšť zašuměl vláhou, my zašuměli nadšením. Bouřka zahromovala zlobou, my vypískli fingovaným strachem. Blesk rozpůlil oblohu odshora dolů a my div nevyskočili radostí, že nám to neušlo, že jsme to viděli a že to nepáclo do nás. Bouřka v nás měla tak nadšené diváky, že kdybychom jí nebyli úplně ukradení, říkala by nám: Bouřkoví chlapi!