Noční sněhová výprava

Nedaleko naší chaty jsou v lesích dva pěkné vodopády. Jsou to spíš takové čůrky vody, než proudy bouřlivé řeky padající do jícnu bezedné propasti, ale mají své kouzlo. Cesta k nim je vždy dobrodružstvím, natož když napadne více sněhu jako tentokrát! Když začalo ke všemu v lese znovu sněžit, stopy za naší výpravou rychle mizely.

V lese plném sněhu bylo ticho a temno. Svit našich baterek prořezával tmu a ukrajoval z ní působivé scenérie, na které se nedalo vynadívat. Stromy vypadaly jako oblečené do tlustých bílých kabátů. Větrem rozfoukaný sníh občas vykouzlil do prostoru siluetu neznámé postavy. Páááťa říkal, že je to duch, ale že se nemáme bát, že nás Páááťa ochrání.

“Jsem silný,” říkal vždycky. “Hodně jím, málo kakám, a když sednu na divoké prase, tak ho rozpůlím!”

U spodního vodopádu, jak je u kluků zvykem, se šlo prozkoumávat a prolézat a vůbec dělat to, co by maminka, kdyby s námi šla, nejspíš nedovolila. Však se také z toho průzkumu kluci vraceli umazaní jako kominická štětka, jen s tím rozdílem, že to nebylo od sazí, ale od bláta. Pod převisem vodopádu totiž nebyl sníh ale chladná voda a rozbředlý jíl. Pochopitelně, tam toho bylo nejvíce k prozkoumání, jako například kam mizí ta padající voda a proč jsou všude svíčky? Místní je sem asi dali při nějaké vánoční akci u vodopádů. Protože cestou nazpět kluci pravidelně padali do sněhu, brzy se od bláta očistili. Na chatu se vraceli promrzlí, čistí  a spokojení z noční sněhové výpravy.