Potřebuji tužku, prosím

Marťa se učil básničku do školy. Okem odborníka nad ním bděla naše babička Hanička z Hodonína a věřte, že nad ním fakt bděla. Jejím jediným cílem bylo našroubovat do toho kluka básničku tak, jak se sluší a patří.

“Babičko, prosím tě, potřebuji tužku!” zahlásil pojednou Marťa uprostřed výcviku. Jeho pokroky byly obrovské, a proto nikdo ani v nejmenším nepochyboval, že tužku potřebuje k dalšímu navýšení svých výkonů. Hned tu byla babička a se zájmem zjišťovala, jakápak to tužka má být, jestli propiska, nebo pastelka? Následně se spustila obrovská akce s cílem nalézt Marťovi tu správnou tužku. V babiččině obydlí se pro to obrátil naruby celý obývací pokoj. Když se babička, celá zpocená, přiřítila s hnědou pastelkou, Marťa ji s poděkováním vzal a ladným tahem načrtl do textu básničky fajku někam za třetí odstavec, aby věděl, kde skončil. Bylo to, jako když si v seznamu odškrtnete splěněnou položku.

“Tak pozor, vážení, teď se to naučím až posem!” ukazoval významně na právě načrtnutou značku a natáhl ruku ke stále zpocené babičce, že jí s díkem tužku zase vrací, neboť požadované dílo bylo právě dokonáno. Babička tam zůstala stát v němém úžasu, protože po tak dlouhém a pekelném hlednání tužky fatk nečekala, že ji Marťa použije na jedinou fajku v textu!