Na horolezecké stěně

Prvním a také jediným horlivým lezcem, který jevil zájem o lezení na horolezecké stěně, byl Marťa. To se mu nedá upřít. Však také hned lašoval po stěně v zastrčené místnůstce horolozeckého centra v Praze na Chodově. Místnost vypadala jako dětská stěna, ale člověk rychle pochopil, že to byla spíše tréninková stěna s nejrůznějšími horolezeckými chytáky jako jsou převisy, plošiny, absence chytu či výskyt chytů blbáků. To jsou chyty, které tam sice jsou, ale jsou blbé, špatně se na nich drží, nebo se na nich nedá udržet vůbec. A tady jsme na to vlítli.

Marťa šplhal po úchytech jako veverka. Hledal všelijaké způsoby kam vylézt a pranic mu nevadilo, že ho stěna tu a tam shodila, když se držel ledabyle či rovnou špatně. Těšil se velké radosti, když se mu podařilo vylézt tu či támhle, dosáhnout na tamto a zdolat hento. Marťa byl ztělesněním radosti. Lezení mu vážně šlo!

Páááťa to měl horší. Tělo malé, ručičky slabé, úchyty nemilosrdné. Nožičky za sebou na stěně vláčel jako odsouzenec železnou kouli. Ze stěny zpočátku padal jako hruška, ale musí se nechat, že padat uměl. Ba co více, zakládal si na tom, aby slítl dobře a působivě. Před výstupem na stěnu si pečlivě pod sebe připravil doskakovací vak, do kterého se vrhal skokem podobně, jako dělá doma do bazénu. Jak tak oba kluci pořád lašovali po stěnách, dostávali se čím dál výš a dál. Krásná práce! Na to, že to bylo naše první dobrodružstí na horolezecké stěně, si vedli navýsost dobře!