Mám hlavu plnou myšlenek

Páááťa kutal něco s Lego kostkami u gauče. Spojoval to, měřil a hlavně u toho rachotil při hlednání dalších kostiček Lega v bedně, kde jich má docela slušné, řekl bych až nepřeberné množství. Přehraboval to tam jako strýček Skrblík milióny v trezoru. Rachot neuvěřitelný. Něco jako když hrká hever po střeše z vlnitého plechu. Je až spodivem, koiik hlomozu nadělá hledání jedné Lego kostičky! A protože to Páááťa hledal po jedné kostičce, hrkalo a rachotilo to u nás neustále. Hrůůůza!

“Už to mám hotové!” vyskočil náhle Páááťa zvesela. Bylo to zrovna v okamžiku, kdy se již nezvykle dlouho neozvalo žádné hlomození při hledání Lego kostičky. Člověk si pomalu zvykal na ten klid a mír, který se v místnosti rozhostil. Páááťa si mě iniciativně přitáhl ke svému výtvoru. Vedl si mě ke gauči jako bachař vězně úchopem za zápěstí, asi abych se cestou ke gauči někam nezatoulal. Společně jsme zírali na parádní domeček z Lega. Fakt pěkné dílo. Šlo o přízemní, dobře situované stavení tvořené barevnými kostičkami. Velká zahrada, pár stromů, ohrada. Pecka. Jenže co to, to nebylo všechno! Z jednoho okna stavení najednou vykoukl chlupatý čumáček našeho rodového křečka Pišty! Páááťa mu s oblibou staví nejrůznější stavení a v neověřené víře, že to Pištu baví, či že to má rád, chudáka Pištu rve do každého výtvoru z Lega, kam se křeček vejde.

“Prostě mě to tak napadlo. Mám totiž hlavu plnou myšlenek!” hlaholil Páááťa potěšen mým zájmem o jeho výtvor. Zakroutil se radostí jako pijavice na diskotéce, nechal domeček i s Pištou svému osudu a vítězoslavně kráčel pryč za dalším životním dobrodružtvím.