Rozhodující výkon

Slovo dalo slovo a skalní příznivci naší party potápěčů z Hodonína, což jsou vrstevníci našeho táty, se domluvili na společné cyklistické vyjížďce po okolí mého rodného města. Délka trasy se moc neřešila, protože všichni měli elektrokola s dlouhým dojezdem. Na mne, který jsem elektrokolo neměl, se z nějakého důvodu nebral ohled, protože jsem si prý měl dávno elektrokolo pořídit. Navíc jsem věkově rybízek a ušlapu to, dodali. Byl jsem sám zvědav, jak v nevyhlášeném utkání v jízdě s elektrokolaři dopadnu?

Těžkosti na trase stihly pouze mne. Kolem poledne, pří výjezdu do kopce se mi zasekl řetěz mezi zadní ozubené kolo a výplet kola zvaný špice či paprsky. Závada byla na místě neopravitelná a vyřadila mne z dalšího pokračování ve výpravě. Tým osiřel, pokračoval dál a já se vrátil zpět do Hodonína, odkud jsme ráno vyjeli. Jeden by poklesl na mysli a smutně tloukl pěstičkami do zdi. Ne však já, který se se zapůjčenými kleštěmi a patnáctkou klíčem pokusil o opravu neopravitelného. Nakonec jsem se pustil do ještě odvážnějšího plánu a po opravení kola naši výpravu dohnal!

Jezdili jsme po kouzelném jihomoravském kraji až do pozdního odpoledne. Elektrokolař Jara si výpravu pochvaloval, ale měl výhrady k jejím částem, kde to drncalo a jemu poskakoval zadek na sedle. Taťka sice na bolavý zadek nelkál, protože si koupil nové, měkké a jistě i drahé sedlo, na kterém ho sice zadek bolel také, ale z uváděných důvodů o tom nechtěl mluvit. Eva spokojeně svištěla krajem a užívala si volnost na cyklistické výpravě, jak se má. Cyklistická výprava se nám moc líbila a bude-li zase příležitost, rádi ji zopákneme!

A jak to přesně bylo? Jelo se výborně! Elektrokolaři mají rychlost omezenu na 27 km/hod, což jsem s přijatelnou námahou zvládal udržet prostřednictvím nejmenšího ozubeného kola, absencí protivětru a trasy bez kopců a převýšení. Pravda, nebyla se mnou při jízdě velká řeč, protože jsem potřeboval dýchat, ale šlo to. Problém, přesněji řečeno moje cyklistická konečná, nastal v okamžiku, kdy jsem při přeřazení na největší ozubené kolo přehazovačky, abych mohl vyjet krátký, leč prudší kopec, zarval řetěz do špic. Doraz přehazovačky nebyl správně seřízen a přejel krajní polohu. Tam, kde se neměl řetěz nikdy objevit, ho pak zaklesla síla dynamitu v mých nohou, jak jsem se opřel do pedálu, abych kopec vyjel. Strašná scéna, to vám řeknu. Řetěz se mi zamotal do zadního kola a svinul se do kliček jako zmije v posledním tažení. Dojel jsem. S řetězem nešlo hnout, s kolem jakbysmet. Co Modl noha zarazí, to jen tak někdo nevyrazí. Využil jsem poslední zbylé dobré vlastnosti mého skládacího kola, složil jsem ho a šel k hlavní silnici sjednat odvoz zpátky domů, do rodného Hodonína, odkud jsme ráno vyjeli. Ještě jsem se srdečně rozloučil s týmem cyklistů, kteří s podobným ponurým nadšením pokračovali dál za dobrodružstvím.

“Nechceš půjčit nějaké nářadí?” mrkl na mne jihomoravský citizen, tedy domorodec Nikola, který mi přijel na pomoc a vzal mne od Petrova autem zpátky domů. Když jsem mu úhledně složil své skládací kolo do rohu kufru podivil se, čemu všemu se dnes říká kolo! Sprosťák! Když mi podával kleště a patnáctu klíč, o který jsem si řekl, oba jsme tomu moc nedávali, že bych kolo opravil. Řetěz zapletený v zadním kole vypadal žalostně. Jenže já to opravil! Z nějakého důvodu se mi podařilo nejen vyrvat řetěz ze špic, ale i seřídit přehazovačku. To byla moje životní premiéra. Buď jsem se to konečně naučil, nebo je to na té mé skládačce tak jednoduché. Silně podpořen nenadálým úspěchem, rozhodl jsem se pro bláznivou věc: kamarády na kole dohnat a dostat se zpět do hry celodenního cyklistického dobrodružství. Obnášelo to urazit znovu vzdálenost, co jsme jeli celé dopoledne a to v čase, kdy by kamarádi vydrželi sedět na jednom místě, aby na mě počkali. Nažhavil jsem svou skládačku a nastoupil do stíhacího závodu, kde jediným mým soupeřem byla vytrvalost a čas. Hodně mi bodla pomoc naší mamky Hanky, která mi do závodu dala dvě Tatranky a čisté tričko. Po dopoledních peripetiích s kolem jsem byl nejen zpocený jako prase a ušmudlaný od opravy řetězu, ale také vyhladovělý jako každý moderní muž v době těsně před obědem. Svištěl jsem na své skládačce krajem jako závodní sršeň s ukradeným bonbónem odhodlaný se s nikým nedělit.

Kamarády potápěče, tedy našeho tátu Ivana, Evu a Jaru jsem z Hodonína do Strážnice dojel v čase 43 min. Jednou se musím podívat, jestli takový výkon stojí za řeč, nebo bych naopak měl více potrénovat. Ale byl to zápřah, to vám řeknu. Vydanou energii jsem pak ve zbylém průběhu výpravy průběžně doplňoval na zastávkách v hospodách polévkou, klobásou, krkovicí a dalšími gastronomickými bombami. Vešlo se do mne požehnaně. Říkali, že raději šatit, než živit.

Výprava na kolech s potápěči z Hodonína se mi moc líbila. Přišel jsem si při ní nejen na tunu adrenalinu, ale také jsem si parádně zajezdil na svém skládacím kole. To u mne stouplo v ceně, protože šlo nejen opravit, ale neselhalo ani ve stíhacím závodě. Oběma mým klíčovým mechanikům, tedy mamce a Nikolovi ještě jednou děkuji, protože podali báječný a rozhodující výkon, bez kterého by vlastně nebylo ani o čem psát!