Jdeme na nouzové přístání


Jdeme na nouzové přístání

17. 05. 2019 | Letadlo se povážlivě zakymácelo. Motory prudce snížily otáčky, stroj šel čumákem strmě dolů a my plácli hubama o sedačky před náma. Pohyb byl nečekaný, že jsme náraz o sedačku ani moc nezpomalili. Kolega z práce, co seděl vedle mne, mi že právě jdeme na nouzové přistání! Trocha stresu a hned jsou všichni kolem odborníci na katastrofy!

“Fakt si nedělám prdel,” trhl hubou, jak obvykle dělá v situacích, kdy jde do tuhého. Levý koutek měl legračně povislý, což pitvořilo jeho již dost nehezkou tvář. Někdo by řekl, že šlo o suché konstatování. Kolega však trošku slintá, takže má pusu pořád vlhkou jako slimák. Nějaké suché vyjádření v jeho spojení použít lze jen ztěží. Tvář, která nebyla stvořena pro vyjadřování emocí, ze sebe vymáčkla výraz obav. Bylo to vážné. Kolega svým výrazem a proslovy připomínal neznámého filmového hrdinu, který se dvakrát vyhrabal z trosek havarovaného letadla, pětkrát asistoval pilotovi při nouzovém přistání a šestkrát ho bezbolestně kousl pes do levého lýtka! Byl to výraz nezdolného odborníka, který má pravdu a možná i více než pravdu. A nikdy se nemýlí! Blbá kombinace. Naše letadlo fakt klesalo dolů strměji, než jsem kdy zažil já a možná i celosvětový letecký provoz. I Černá skříňka měla co dělat, aby to správně zaznamenala.


“Asi tam chceme být první,” pokusil jsem se o vtípek, ale vesměs jsem měl už naděláno v textilu podobně jako kolega. Nanic jsou takové ty povídačky, že se není třeba stresovat, když s tím člověk už nemůže nic udělat. Vykolejili jsme se z klidu a ve skrytu duše si začali hromadně přát, aby to již nebylo horší a aby to co nejdříve přestalo. Tak to trvalo až do okamžiku, kdy jsme se snesli blíže k zemi.


Když letadlo dosedlo na přistávací plochu, byl to křápanec jako prase. Myslel jsem, že nám upadla všechna kolečka, že jsme se propadli do Ameriky, prostě hnus, velebnosti. Namísto aby bylo po všem, začalo peklo. Někdo dupl na rychlobrzdu, protože jsem šel do hlubokého předklonu ať jsem chtěl, nebo ne, a visel na bezpečnostním pásu jako hadr omotaný kolem zahradního špagátu v silném uragánu. Říkali, že je všechno v pořádku, ale letadlo s námi zaparkovali na nejvzdálenějším místě letiště. Odbavovací hala byla málem na horizontu. Kdyby letadlo vybouchlo, škody by byly minimální. Všechno je v pořádku, říkali. To byl teda let!

K provozování tohoto webu jsou využívány takzvaná cookies. Cookies jsou soubory sloužící k přizpůsobení obsahu webu, k měření jeho funkčnosti a obecně k zajištění vaší maximální spokojenosti. Používáním tohoto webu souhlasíš se způsobem, jakým je s cookies nakládáno. Další informace.