04. 05. 2019 | Chata se otřásala v základech. Maloši, tedy potomstvo, burácelo nad nějakou hrou rozloženou na stole. Klidu se v té vřavě nikdo nedočkal. Když ve stejné situaci včera zahřímal pantáta, bylo ticho ve vteřině. Teď pantáty zrovna nebylo, protože bloumal zahradou, a přesto se ticho udělalo znovu!
"Ticho! Ticho!" pantáta včera zaburácel, jako když vletí parní lokomotiva v plné rychlosti do ocelárny a celou ji rozmetá na kousky, včetně ředitelny a vrátnice. V tu chvíli nejenže všechno v chatě zkoprnělo překvapením, ale slabší povahy si dokonce cvrkly do textilu strachy! Takový to byl řev. To bylo včera. Dnes je ale dnes.
"Tiho-tiho!" zaburácel VšeOkřik a JáVelím, náš prvorozený syn Martin (3+ roku). Klepal se u svého prvního prostorově výrazného vyjádření, tedy že zařval, jako středoškolák před maturitní komisí. Jeho řevík byl silný jako zahradní motyka, když dopadne na plechovou střechu kůlny a udělá bum a bác. Všechno zkoprnělo úžasem, slabší povahy si cvrkly do textilu. Smíchy, pochopitelně. Ale ticho po Marťově výkřiku nastalo! A jaké, to vám řeknu!