Páááťova Hvězda smrti

Pravidlo číslo jedna: kojené děcko, i když má plnou plínu, nečpí, nesmrdí, netoxikuje okolí. To jsem nevěděl. Před rozepnutí napěchované plíny jsem už dávno měl zatajený dech, narůstající kyslíkový dluh a v očích preventivně slzy. Většinou mi vytrysknou automaticky, jak ucítím nějaký supersmrad, a pak přes ně nevidím. Takto jsem si oči zaplavil dopředu, aby se mi výhled moc neměnil. Málem jsem překonal svůj dosavadní osobní rekord ve výdrži na jeden nádech, když jsem se znovu nasál vzduch do plic. Čekal jsem, že půjdu ze smardu zadělané pleny do vývrtky a přebalování za mne dokončí někdo zkušenější, ale shledal jsem akorát to, že o péči o dítě vím prd. Smrad nebyl přítomen ani v náznaku! Páááťa sebou škubal a očividně pobaven se mi smál do obličeje, ze kterého mi postupně mizel ruměnec ze zadušení. Sebekriticky přiznávám, že Páááťovo dětství díky tomu bude těžké. Zejména pro mne.

Dál už to šlo snadno. Aby ne, když u toho můžete dýchat a neslzí vám oči. Při podsouvání pleny pod zadek jsem nedůvěřivě sledoval, jestli se Marťova Hvězda smrti, tedy lauf kanónu, nerozzuří a nehvízdne mi do fejsu nějakou střelu. Historie našeho rodu praví, že náš táta rozzuřené Hvězdě smrti jednou podlehl. Shodou okolnosti to byla má Hvězda smrti, a byla prý hodně rozzuřená. Popsat se to, pochopitelně, dá, ale slabší povahy s lepší představivostí by na to mohly doplatit. Takže zůstaneme bez popisu. Ale nemohu si odpustit, že to šlo až na skříň, co ji měl táta za zády. Musel jsem být tenkrát v dětství fakt kanón! Bylo by docela fér, kdyby mi to někdo vrátil. S tím by táta určitě souhlasil. Páááťova Hvězda smrti ale nevystřelila. Protentokrát.