Mokrý šos na Cimburku

Zříceninu hradu Cimburk schovanou hluboko v srdci Buchlovských lesů jsme dobyli v rámci samostatné návštěvy jižní Moravy, kam jsme na víkend zavítali jen my s Marťou za babičkou Hankou. Babička Hanka je dlouholetá turistka a na výpravu do lesů se vypravila s námi. Proto je také očitý svěděk tohoto vyprávění!

Na cestu do lesů dostal Marťa lízátko, tak zvané motivovátko. Průběžným olizem cucu na špejli zapomíná, že jde a jeho akční rádius, který zvládne ujít svépomocně po svých, je značný. Většinou kráčí až na dřevo. To je okamžik, kdy olizem narazí na nosnou špejli lízátka. V ten okamžik se bohatýr Marťa mění zpátky na děcko, které má děsně krátké a strašně bolavé nožičky, nikam nedojde a pro další úspěch turistické akce potřebuje nést. A tak jsme došli až k Cimburku.

Hned u vchodu rekonstruovaného hradu Cimburku, který ještě dlouho bude ve stádiu zříceniny, se k nám přidala kočka černá jako bota a přítulná jako bacil. Očividně kus hradního inventáře, znala to tady jako své boty. Nehla se od nás ani na krok. Kdyby uměla mluvit, určitě by platila za dobrého průvodce! Utekla, až když jí Marťa chtěl připevnit na nohu železnou kouli co jsme našli v hradní žaláři. Chtěl vědět, jak to jako funguje a jak je u něj zvykem, v žádném případě to nechtěl zkoušet na sobě. Kočka na to měla podobný názor, a tak práskla do bot a utekla. Já se nedal, babička také kroutila hlavou, a tak Marťa se železnou koulí utřel.

Cestou lesem na nedalekou skalku zvanou Kazatelna, odkud je pěkný výhled na hrad Cimburk sezhora z kopce, jsme narazili na studánku. Voda v ní pramení čistá a průzračná a občerstvuje poutníky odnepaměti. Zvláště v teplém počasí, které bylo dnes jako stvořené pro toulání po přírodě. Hned tu byl Marťa, aby se jal historicky osvědčeně vedený tok chladné studánkové vody regulovat, směrovat jinak a jinam a podobně. S láskou a zálibou se věnuje každému takovému vodnímu toku. A jak se po sté motal kolem prohlubně vývěry a konal nekonečno vylepšení, šlápl vedle a čáchl do vody!

Okolí bylo psychicky ve smrti. Aby ne, šlo o mokré děcko uprostřed pustopustých lesů. Přestože byl den jako stvořený pro toulání po pořírodě, žádné přemrštěné vedro, ve kterém by oschl poloutopenec, zrovna nebylo! Jeden by se rozloučil na sociální síti vystavením série výmluvných fotografií, které by stopovaly jeho ukončenou existenci někam pod smrček. Kampak však na Marťu s takovým koncem? Nikam. Marťa má po boku ostříleného tuláka, který jako alfa samec rodu nosím na výpravy pro všechny případy hromadu náhradního oblečení. Cílem je dostat se v pohodě k cíli cesty, zpátky domů a doma se o útrapách na výpravě nijak, ale vůbec nijak nezmiňovat. Jinak bychom totiž příště nikam sami nemohli. Že Táňo?