Zrození Páááti

Měli jsme parádní porodní plán. Byly domluveny obě babičky, že v okamžiku kontrakce druhorodičky, mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, přijedou ochránit domácnost před Jeho Veličenstvem, naším provořapíkem Martinem. Prostě, že by daly na Marťu v době naší nepřítomnosti pozor. My, rodičovstvo, bychom si odjeli rodit. Není nad to mít na velké věci jako je zrození nového velikána klid. Od středy měla být v ModlHaciendě, tedy u nás, dokonce přítomna pohotovost držící babička, naše mamka Hanka. Jak už to u skvělých plánů bývá, vždycky se najde místo pro improvizaci, tedy náhlou, nečekanou o to však nutnější změnu plánů. Chce to dost úsilí, sebezapření a tu a tam se musí obětovat tu levé, tam pravé křídlo útočného šiku. Páááťa totiž přišel na svět o dva dny dříve, než s čím počítal náš bezvadný plán.

Přišlo to hned v pondělí. Vyrazil jsem z práce o půl hodiny dříve hned, jak mne Táňa zavolala domů. Ze prý se něco děje a vypadá to, že to začíná. Marťa byl zaměstnán návštěvou rodiny Tánina bratra, takže si porodních bolestí vlastního rodu ani nevšiml. Velel dvěma svým bratrancům a rozvíjel sociální mezirodové vazby. Šlo to všelijak, je ještě v tomto směru neotesán. Táňa podstupovala ve vaně osvědčenou procedúru nahřívání teplou vodou. Porod se tím buď spustí, nebo naopak uklidní a zastaví. Na mne nezbylo nic, do čeho by se dalo píchnout, nebo přiložit ruku k dílu, a tak jsem alespoň překontroloval připravenost auta a provoz brány do ulice, aby nás na cestě do nemocnice, kdyby na to přišlo, nic nezastavilo. Zrovna jsem si chystal svačinu, docela pořádnou, nalačno se rodí špatně, znám to z prvního porodu, když tu přišla Táňa, že jako jedeme a bude se rodit. Byl jsem pidikousek o prvního hryzance do svačiny. Jaly mne mdloby. Vyhlídky do budoucna se mi značně zamlžily. Hladový jsem na tom hůře, než když jsem nemocný a teď v takovém stavu roďte! Ale Táňa je charakter. Zasukovala si nohy do tvaru písmene X a říkala, že se mám v klidu najíst, že kvůli mně s porodem počká. Šikovná žena. Dobře jsem se oženil!

Moc dobře jsem se jí však neodvděčil. Do nemocnice jsme sice vyrazili v klidu, bezpečně a včas, avšak hned za druhou křižovatkou jsme zjistili, že jsem zapomněl cestu! Jel jsem do Měšic na bazén nebo co. Stane se. Táňa seděla na sedadle spolujezdce, byla zapřena svými útlými pažemi do palubní desky a do stropu, připomínala tankistu při zběsilé jízdě po tankodromu. Sténala. Vypadalo to, že ještě dvakrát zatočím a Páááťa se narodí. Měl jsem něco jako výčitky a říkal jsem si, že to je teda porod. Přibrzdil jsem a vozidlo otočil do správného směru. Jeden by za tak bristkní reakci dostal metál, ne však já. Vzal jsem kolem nějakou prohlubeň, co nebyla při otáčení vidět, svět nám poskočil, Táňa hekla jako když peklo dostane škytavku a Páááťa byl na světě! Alespoň jsem měl ten pocit. Naprosto jsem rozhořčení mé ženy rozuměl.

Pak už to šlo všechno lépe. V nemocnici jsme natrefili na dost prima partu porodního personálu, takže byla i legrace. Táňa se moc sice moc nebavila, ale také si přišla na své. Nahlásil jsem do čehosi, co vypadalo jako mikrofon, objednávku jako v MC Drive. Znáte to, dvakrát čísburgr, hranolky a tatrku. Z legrace, pochopitelně. A z dlouhé chvíle. Mluvítko patřilo dost sofistikovanému lékařskému zařízení s klávesnicí a monitorem. Nějakou reakci to tedy vyvolat mohlo. Však taky vyvolalo!

“To je kukátko do vagíny!” hekla mezi kontrakcemi Táňa a od srdce se rozesmála. Byl to nejspíš nejbolestivější smích jejího života. Pro mne byl nejpalčivější. Mohlo mne napadnout, že to nebude mikrofon. Vypadalo to jako kladélko nějakého hmyzáka a umístění přístroje v předporodním sále mi také mohlo trošku napovědět. No, tak příště již budu vědět. Pak to přišlo a začal porod. Všechno se začalo dít ráz naráz.

V místnosti, co připomínala šatnu, jsem dostal lékařský oblek. Kalhoty a něco jako košile s krátkým rukávem. Jednorázová garderóba z materiálu jako je igelit a papír. Mou konfekční velikost trefili už ve výrobě, prý to v jiných velikostech ani nedělají. Z mé strany bylo uvážené si pod lékařský ohoz nechat jen trenky, protože v tom bylo, především díky vyšší pokojové teplotě porodního sálu, dost hicno, tedy horko až nepříjemně teplo. Skvěl jsem se v potemnělé šatně zrovna jen v trenkách a už strkal nohu do první nohavice, když tu za mnou přilétla jakási pohledná mladá dívka. To byla situace! Tak dynamický průběh porodu jsem nečekal. Situace vyžadovala, aby někdo něco řekl. Ale kdo a co? Prolomit ledy mohl pouze vtípek o síle atomové pumy. Takových jsem zrovna v zásobě moc neměl, takže jsem se schoval za cosi jako: “Také jdete rodit?”

Šlo o dobrého lidského kusa Lucku. Mladá tvář, modré oči, pevný stisk ruky. Šla rodit. Nevypada na to, protože neměla bříško, ale s tím rozením nekecala. Asistovala nám! Asistovala dobře. Asistovala tak dobře, že já bych rozhodně porodní holku dělat nemohl.

Od okamžiku, co jsme vyrazili z domu, do okamžiku, kdy se Páááťa kolem čtvrt na osm večer narodil, uběhlo pouhopouhých 45 minut! Marťa dopadl na měkkou žíněnku, na které jsme se s Táňou oddávali porodním kratochvílím. Znělo to jako doskok Sokola do stoje o širokém rozpažení. Gymnasti stejným doskokem zakončují zběsilé dovádění na kladinách a hrazdách. Po doskočení připažují a rozpažují a otáčí se na všechny světové strany jako figurka z Orloje, aby světu ukázali, že se to povedlo a že ten, komu se to povedlo, je právě on, cvičenec. Sokol. Takže Páááťa doskočil na žíněnku a asi po vteřině se vesele rozplakal, že je jako tady na tom našem krásném světě, že je rád a že je připraven platit daně! Krásný okamžik. Hned jsem ho učil první světové slovo “táta”. Bylo mu to jedno. A tak se zrodil náš Páááťa.