Tahoun

Hned, jakmile se nad naší vsí mihne sněhová vločka a sáně začnou držet stopu, řadíme se s ŠupDoOteplovaček a HupDoSněhu, naším synem Martinem (2+ roku), nastoupeni na další dobrodružné putování naší satelitní čtvrtí. Ještě jsem nikdy neviděl oježděné sáně, které by měly sedřené lyžiny, takže co se týče množství sněhu, tak toho na naši parádní jízdu stačí málo. Marťa ještě fyziku neměl a sršení jisker od sání, když dojde sníh a musíme přes posolenou silnici, bere jako něco, co k sáňkování prostě patří.

Poprvé jsem Marťu vyklopil u potoka. Fakt nehoda. Má neprozřetelnost. Byl to Marťův první životní Vyklopčenkov, tedy že se jako poroučel ze sání. Dopadlo to nejhůř, jak to jen dopadnout může. Zcela nepřipraven, bez žádného špatného návyku, přesněji řečeno bez jakéhokoli návyku, křápl držkou do sněhu. Bác! Srdcem mi projel bodec citu. Lítost to byla. Omluvil jsem se. Marťa to ořval jako děcko. Zážitek se obešel beze stop a následků, to znamená, že po osušení slz jsme na to mohli klidně zapomenout. Podruhé už Marťa si vedl navýsost dobře. Pád hravě vykryl rukama, dopadl do pozoce připravené sfingy. To je pozice na tlapkách jako ležící pes, ale připravená sfinga zní lépe. I když to bylo zase bez následků, po druhém pádu se Marťa zvedl, sebral mi tažné lano sání a od té doby je tahá s sebou, sice prázdné, ale sám! A nepůjčí mi to ani na chvíli! Je to, holt, tahoun.