21. 01. 2019 | CoSeMiLíbí a ToSeHnedNaučím, náš syn Martin (2+ roku), je v některých případech extrémně učenlivý. S hepčíkem přišel kupříkladu úplně sám!
Kýchání se nikdo učit nemusí. Jak na vás kýchnutí přijde, najde si to cestu, i kdyby vám to mělo roztrhnout útroby, nozdry a ustřelit uši. Když má ale člověk kýchání simulovat nebo napodobit, chce to již trošku toho hereckého výkonu. Ten Marťa, když potřebuje, má. Na rozdávání!
Bavili jsme se zrovna s mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, o tom, jak Marťa někde někdy kýchal. Šlo o rozhovor moderních rodičů vedený výhradně verbálně, tedy že jsme užívali slov bez jakýchkoli pohybů. Rodinný mimozemšťan Martin, který je dle našich pozorování nejspíš pověřen intergalaktickým úkolem za žádnou cenu nemluvit, neměl nejmenší šance rozlousknout téma hovoru jinak, než že by mu rozuměl. A on rozuměl! Proflákl se tím, jak ihned začal demonstrativně hepčíkat! Vlasová kštice mu lítala jako děcku na řetízkáči a pohybů, zejména hlubokého předklonu, dělal Marťa jako na děsně zběsilé hodině aerobiku. Štěstí bylo, že pčíkání jen hrál, protože kdyby z něj mělo vylétnout něco odpovídajícího jeho kroucení a šponování, byl by to nejmíň slon a vyplnil by nám půlku koupelny!