Parťák z výstupu na Milešovku


03. 10. 2018 | Na nejvyšší horu Českého Středohoří se mnou šel slabikář cestovatelských trampot, náš syn Marťa (2+ roku). I když slovo šel je možná až příliš silný výraz...

Marťa je cestovatel, který k ničemu nemá výhrad. Aby taky, ještě nemluví. Kamkoli se vrtneme, tam to příjmá s nadšením jako nový zdroj informací, zkušeností a zážitků. Ke všemu je zvědavý jak ef-bí-áj (FBI), takže má často i zájem na tom, abychom někam došli. Při výstupu na horu Milešovku si vedl nad očekávání!

Na cestu do oblak jsme se vydali z vísky Velemín. Je to delší, ale schůdnější cesta. Kdysi jsem na ni dostal tip od kamaráda z práce. Nejde se po ní pořád jako po schodech v porovnání se druhou cestou, co nahoru na horu vede. Vyrazili jsme svižně a neohroženě. Vyrazili jsme v rezervním prádle, protože Marťa se stačil počurat už v autě!

Za jabloňovým sadem, u paty prvního mírného stoupání, kde bylo při troše fantazie ještě vidět na naše zaparkované auto, už Marťa nemohl. Projevilo se to tím, že se mi usádlil nahoře za krkem a dělal, že chce poponést jen kousek. Slezl až těsně pod vrcholem, kde kamenitá cesta vydala na fajn průlezky. Za krk se mi vrátil hned za první zatáčkou, když mu na šutru ujela noha a on hodil placáka jak sviňa! Marťa neváží sice moc, přesně 15kg, ale po šesti kilometrech chůze do kopce jsem ho pírkem nazvat nedokázal.

Nahoře na hoře Milešovce byl Marťa král. Poletoval odtud tam a zase zpátky. Daleké rozhledy, které byly nádherné, až srdce usedalo, ho příliš nezdržovaly. Já bych na nich mohl oči nechat! Marťa okukoval, kam vede kde jaká trubka či nosná tyč rozhledny, proč je támhle složené lešení a jestli náhodou nejde támhleta lavička rozebrat? To bylo ještě málo proti tomu, co nás čekalo na cestě nazpátek! Pochopitelně se na ni usádlil zase mně za krkem. A jak se tak klátíme a kymácíme cestou dolů, usnul!

Poznal jsem to podle toho, že se mi hlava jeho tělíčka sedícího mi za krkem přiblížila k uchu do vzdálenosti pro vyzrazení národního tajemství. Hlava však zůstala němá a tajemství nikde! K autu daleko, kolem nikde žádné odpočivadlo, na kterém by Marťa mohl tu svou dyndací, tedy spací hodinku spočinout, dokončit a prospat. A tak jsem se mu proměnil v matraci sám. Co by člověk pro spícího synáčka neudělal? Pohotově jsem našel prosluněný plácek kousek od cesty, lehl do vyhřátého listí a zaujal polohu ležícího vytrvalce. Marťu jsem rozložil na mé hrudi. Zalomil to ve vteřině. Museli jsme vypadat úsměvně. Chlap ležící na zemi a na něm děcko ve zcela odevzdané poloze. Však jsem také z cesty zaslechl několikeré zachechtání kolemjdoucích!

Po ukončení role matrace, zhruba po hodině nehybnosti, byly mé první kroky lesem náročné. Cítil jsem se dřevěný jako Pinochio a šel jsem tak nějak dost trapně. Naštěstí jsem to rozchodil dříve, než jsme někoho potkali. Je nesporné, že naše výprava na horu Milešovku byla protkána nevšedními zážitky. Horu jsme si s Marťou oba zasloužili a slíbili si, že příště na něco takového vyrazíme zase!

K provozování tohoto webu jsou využívány takzvaná cookies. Cookies jsou soubory sloužící k přizpůsobení obsahu webu, k měření jeho funkčnosti a obecně k zajištění vaší maximální spokojenosti. Používáním tohoto webu souhlasíš se způsobem, jakým je s cookies nakládáno. Další informace.