Na kotvě

Čas od času se podaří a s Marťou vyrážíme za chlapáckými dobrodružstvími zcela bez dohledu mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni. Vždy při tom nějak posuneme hranice Marťových možností, poznání a zkušeností. Já dbám na to, aby to Marťa přestál ve zdraví přinejmenším do té míry, aby to přestála ve zdraví i Táňa, až nás po návratu domů uvidí. Nepopírám, že tu a tam na svých cestách utržíme nějaký ten klukovský šrám, ale pro to snad na takové toulky chodíme, že!

Při dnešní procházce na kopec Beckov nad naší vískou jsem Marťu cvičně posadil na pojezdovou kotvu tamní atrakce. Jde o kulaté sedátko zavěšené na samohybném zařízení. Na konci vás to zhoupne až k oblakům a zase to jede zpět, kam gravitace pustí a setrvačnost požehná. Že se Marťa na kotvě udrží byl spíše toužený předpoklad, než nehynoucí víra, takže jsem byl jako u vytržení, když mi syneček s kotvou ujel! Neohroženě se na kotvě udržel nejen při pojezdu, ale i při tom, když jej setrvačnost na konci pojezdu vzala ve zhupu nahoru a dolů. Klapačku jsem měl otevřenou dokořán až ke kolenům, protože se Marťa nejenže na sedačce udržel, nýbrž na ní spokojeně doklouzal až zpět ke mně! Atrakci následně považoval za funkčně zcela vytěženou, ještě jednou se krátce svezl a více o ni nejevil zájem. Jak typické!