Dva ve stanu

Stanovali jsme u nás na zahradě. Musel jsem kvůli tomu přemístit půlku lunaparku, co má Marťa za domem rozmístěný. Stan, se kterým jsme chtěli vyrazit na začátku léta do kempu, ale protože je spřátelený rod Kaiserů z cukru, tak se nejelo, je tak veliký, že by schoval naše VW Polo! Je to sice pidi auto, ale když vezmete, že se vám vejde do stanu...

Marťa nejdříve nemohl uvěřit, že v nové zahradní atrakci budeme skutečně nocovat. Chodil po stanu, bušil do plátěných stěn a koumal, co by kde vykoumal. Na spaní nevypadal ani náhodou! Teprve až houstnoucí tma ho dostala do kolen. Kolem deváté večerní už si stlal peřinky a dečky pod sebe jako slépka, když má snést vajíčko, a vypadalo to, že už půjde spát. Jenže, co čert nechtěl, ve chvíli, kdy konečně zabíral, zazvonil můj telefon. Volal kámoš, co k němu máme zítra jet na grilovačku. Marťa vyletěl hned po prvním zazvonění, jakoby to zvonil jeho telefon, a šel po zvuku! Pak už nás při usínání nic dalšího nevyrušilo.

Noc byla vlahá, klidná a tichá. Tu a tam proletěl kolem stanu pták. Myslím, že to byl kos. Bylo slyšet, jak mu proudí vzduch pod křídly při nízkém průletu. Občas zabručelo kolemletící letadlo. Máme haciendu nedaleko leteckého koridoru, takže máme letadla jako na výstavce. Bzukot nějaké macaté mouchy či pleskot křídel noční můry svědčil, že i tato zvířátka již spěchají na kutě. Pak, ve tmě tmoucí, svět oněměl a byla noc.

Hrc-prc-křáp-bác, najednou bylo ve tmě zvuků, jako když se někdo láme z Pařezové chaloupky. Hluboký bručivý hlas pronásledovaný vysokou, typicky ženskou fistulí, patřil sousedům. Naďa ve zpěvném rozhovoru hrozila, že vypustí na zahradu malou Sofii. Její pronikavý vřískot páral vzduch z útrob jejich stavení s takovou intenzitou, že spustit takový bengál venku na zahradě, zbořilo by nám to stan. Ištván naštěstí pustil závlahu, takže vřeštidlo zůstalo uvnitř. Jak jsem však záhy zjistil, mluvit ve spojení s puštěnou zahradní závlahou o štěstí, bylo velmi nepřesné.

V pravidelném cak-cak-cak-cak stacatu závlahy, jak západka přerušovala proud vody a rozstřikovala ji kolem, dokázal spát pouze náš Martin. Trpělivě jsem vyčkával konce závlahového cyklu a snažil se najít v pleskotu dopadající vody zalíbení. Pak vše utichlo. Byla hluboká noc. Zase jsem usnul. Nikoli však na dlouho.

Marťa se při převracení, otáčení a jiných dost výrazných pohybových aktivitách vždy otřel o stěnu stanu. Její nepatrné zahlomození mne přivádělo do střehu, dá se říci až bojové aktivity. Marťa je totiž zvyklý spávat nepřikrytý, což se nehodilo. Teplota vzduchu k ránu klesla k 18°C, což pro dítě v trenýrkách a tričku s krátkým rukávem není žádná hitparáda. Marťu jsem tedy po každém zašustění kontroloval a přikrýval mu obnažené údy. Díky tomu jsem si všiml, jaký je cestovatel! Má fantastickou hybnost a v průběhu noci byl hned tam či tady. Když jsem jej v jednu chvíli rozespalými pohyby přikrýval, mrskl se hbitě na mé místo, já zůstal v prázdnotě tmy trčet nad nocležištěm jako opařený a prakticky zcela bez fleku na spaní!

Ráno se ke mně Marťa přitulil. S potěšením jsem rozjímal o rodícím se smyslu pro vděk a ocenění, když tu mne z mýlky vytrhlo bác - Marťa mě vzal rukou přes fantazírující hlavu a rázem jsem byl zase zpátky v realitě. Děti prostě nedisponují vděkem, protože to, co jim dáváme, je pro ně základním standardem, jakkoli je nadstandardní. Přesto jsem se jednoho překrásného okamžiku dočkal.

Marťa se probudil, zamžoural a rozhlédl kolem. Možná si pamatoval, kde je, možná ne. Každopádně se vrátil pohledem k mé spánkem opuchlé tváři. Nahodil jsem něco, o čem jsem byl přesvědčen, že byl úsměv. Podařilo se. Marťa nahodil potěšený výraz a buchl do peřin vedle mne. Ještě jsme se chvíli váleli a tulili. Pak jsme vyrazili prožít další parádní den.