13. 08. 2018 | Pro dětské štěstí udělá člověk mnohé. My, obyvatelé naší haciendy, například kvůli tomu pěstujeme, zaléváme a hýčkáme keříky ostružiníku.
Na pomezí zahrady se sousedem, kryty masivním dřevěným plotem, rostou v naší zahradě keře ostružiníku. Má to pěkně baculaté, dužninou nadité plody. Jsou černé jako noc a blyštivé, že člověk neodolá a slupne zralou ostružinu jako malinu! Ostružina má nasládlou chuť a je plná dobroučké šťávy.
"Strejdo, prosím tě, mohl bys nám podat támhle ty dvě ostružiny?" žadonilo dítko v pase přelomené přes horní okraj dřevěného plotu. Připomínalo to koberec na klepači, kterému narostla lidská hlava. Nejsem žádný škrťa, lakomec či jiný netvor, a ostružiny jsem podal. Příliš pozdě jsem si všiml, že šlo o poslední plody, na které dítka přes plot nedosáhla! Jejich odevzdáním jsem dal pá-pá našim ostružinám. Dítko na druhé straně plotu si naopak nemohlo stěžovat. Ale vůbec! Poslední dva kousky chutných plodů léta vložilo do košíku plného pečlivě nasbíraných ostružin. Našich ostružin! Srovnal jsem se s tím až pomyšlením, že jsme těm bezedným krkům věnovali kus naší zahrady něco jako sponzorský dar. Do té doby jsem viděl červeně a přemýšlel o koupi něčeho na způsob Obušku, z pytle ven. Ten by ostružiníky pěkně ohlídal, jen co je pravda!