Jediná kočka v lese

Šlo o sličnou holčičku v doprovodu jejího brášky a obou rodičů. Soudě dle jejich zachmuřených výrazů v obličeji, zrovna řešili nějaké rodinné téma, na kterém se nemohli shodnout. Odpovídal tomu i jejich zpomalená reakce na katastrofu, kterou jim do života přinesl náš Marťa.

Popadl slušnou smrkovou šišku, takovou tu, co má štíhlé tělo a vypadá jako torpédo, a bez varování ji mrskl po holčičce! Šiškou sice minul, ale pískem, který mrskl spolu se šiškou, holčičku trefil. No, kam jinam, než do očí. Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa říká, že házením předmětů na ostatní Marťa nejspíš vyjadřuje své sympatie. Po dětech háže pořád kde co. Tak nějak jsem vycítil, že v nastalé situaci s holčičkou v lese nebyl prostor něco takového vysvětlovat. Marťa dostal plácanec na zadek, rodičům jsem se omluvil, děcka se mlčky rozloučila a tak, jak se naše cesty s rodinkou v lese střetly, tak se i rozdělily.

Na trase dlouhé necelých 7km, která nám vyšla na celodenní putování, Marťa podal obdivuhodné výkony. Opakovaně, často a skoro pořád ťapal po svých! Lesy mezi Romanovem a parkovištěm u Pokliček nás za to odměnily v parném dni tolik vyhledávaným stínem, příjemnou vlhkostí a chládkem. V nosítku se nechával Marťa vynášet výhradně do kopců. Má to dobře spočítané, ten kluk. Se železnou pravidelností by se div neroztrhl, jen aby mohl slézat šutry, schody či žebříky. Myslím, že mu to připomíná průlezky. Na přírodních překážkách válí. Je vidět, že na těch dětské prolézačky neleze zbytečně. Kde to zavání nebezpečím, tam si přijde pro mou pomocnou ruku, nebo na taková místa vůbec neleze. Při hrozícím nebezpečí, to když se blíží k okraji prudkého strázu či ke konci skalní plošiny, reaguje na povel Stůj. Vždycky se na mne podívá, jestli to jako myslím vážně? Vždycky to myslím vážně. Takže Marťa zastaví. Přeze všechny jeho kvality je to pořád ten Marťa, co po jediné holčičce v lese švihl šišku. Zásluhy mu to neupírá, ale je třeba nad ním stále, neřkuli neustále bdít!