Kurpfalz-Park, aneb zpátky klukem

V rámci každoroční návštěvy tety Andy v Německu jsme zavítali do zábavního parku Kurpfalz-Parku ve Wachenheimu. Ten den stoupaly denní teploty nad 30°C a vedro bylo, že by jeden umřel. Kurpfalz-Park se však nachází nahoře v kopcích uprostřed bukových a borovicových lesů, kde pofukovalo a bylo přibližně o 5°C méně. To bylo něco jako oáza uprostřed pouště.

VšudeLez a JdemeZnovu, náš syn Martin (2+ roku), si vychutnával atrakce parku všemi doušky. V ceně stupného bylo dostupné, na co si ukázal. Nejvíce se mu líbily průlezky v podobě hradu, lodi a dalších. Pochopitelně ho to táhlo nejvíce na ty průlezky, kde většinou nedosáhl a kde také dostávaly zabrat i mnohem starší děti. Proto ke zdolání překážek Marťa pravidelně využíval rodičovské pomoci, tedy mne. Byl jsem ten den nejvyužitější otec všech rodin na světě!

Kde měl Marťa krátký krok, nebo naopak klopýtl a padal volným pádem dolů, tam se do sebe pevně zaklesly naše ruce. Na nich naskákaly ModlBicáky (svaly) a v bezpečném visu přemístily našeho rodového miniČlovíčka do bezpečí k dalšímu pokusu. Není tajemstvím, že díky takovému servisu Marťa propadal vědomí naprostého bezpečí a vrhal se do skoků do prázdna nebezpečně často a řekl bych, že i rád! Měl jsem se co ohánět, abych ho stačil včas uloupit gravitaci a zabránit pekelnému držkopádu.

Vrcholem Marťovy odhodlanosti byl skok do komínu. Šlo o asi 2.5m vysokou síť z lana s velkými oky, která ve tvaru válce stoupala do věžičky, na kterou jsme vylezli. Tak, jak je Marťa všude opatrný a dává si pozor, aby někam nespadl, tady do toho jícnu propastné hloubky napochodoval a skočil jako smyslů zbavený. Pochopitelně jsem jej chytil. Ovšem připouštím, že to bylo na poslední chvíli. Marťátko mi pak viselo za paži jako Cliffhanger na útesu zaklesnut pouhými dvěma prstíky!

Že na takových atrakcích není o zranění nouze jsem se přesvědčil v okamžiku, kdy ke mne přispěchal cizí malý chlapeček. Byl to Němec jako poleno - blonďatá kštice, dojč kukuč. Bohužel jsme neuměli řeč, které bychom oba rozuměli, takže dost dramatická situace nejprve vypadala hodně komicky.
"Majn švestr ist vegetán!" houkl klučík naléhavě. Muselo jít o dost jasné sdělení, protože čekal jasnou reakci. Marně.
Rozebral jsem s ním výhody konzumace bezmasích jídel, jak jsem si vyložil z německého slova vegetán, pochopitelně jsem hovořil v angličtině, protože německy já nou-nou. Měl jsem jeho veškerou pozornost, soudě podle brady, která mu poklesla až ke kolenům úžasem.

Za dalším rohem prolézaček jsem zjistil, že tvář německého chlapce ani tak neodrážela obdiv, nýbrž smrtelné zklamání. Stála tam ta jeho vegetariánská švestra a držela si poraněné rameno. Asi sebou křápla o zem a teď byla v pytli. Takže německý vetetán asi bude něco jiného než o stravovacích návycích. Průhledem přes všudepřítomné bezpečnostní sítě jsem přivolal pomoc nedaleko stojící schopné německé matky a se slovy "Kaput, hilfe!" jí předal zeleninovou švestru. Protože mi v tu samou chvíli vzal Martin roha, musel jsem nepřehlednou situaci opustit a nechat svému osudu. Když jsem se s německou matkou později potkal znovu, shodli jsme se, že švestra se sice potloukla, ale zbytek smrtelného zranění pouze simulovala. Konec dobrý, všechno dobré.

Marťa nezná slovo nejde a únava není nic, co by ho zastavilo. Na průlezky chodil pořád dokola. Váží něco přes patnáct kilo, což začínalo být u pátého kola průlezkami na mně znát. Lilo ze mne jako z vola, tričko jsem mohl ždímat. Naštěstí fyzicky to byla příjemná výzva, pravda, trošku dřina, ale tak pěkně jsem si nezacvičil, nezalozil a nerozpohyboval, ani nepamatuji! Myslím, že jsem si prolézačky užíval více, než Marťa a musím říci, že jsem mu za takovou možnost upřímně vděčný!