12. 06. 2018 | V dětství jsem se hodně díval na McGiverra. To je týpek, který dokáže z vybavení kumbálu pro úklid veřejných záchodků vyrobit jadernou bombu. Nějak se mi shlédnuté příběhy vepsaly do genů, protože tyto schopnosti má nyní i náš Martin (2+ roku)!
V pokoji byl rozložen pás pytlíků nafouknutých vzduchem. Přišly v balíku, kde tvořily protinárazovou výplň. Když se propíchly, pukly. Když se přes ně bacilo dostatečně těžkým a pádným předmětem, křápla rána jako z děla. Marťa se pohyboval nad pytlíky s obezřetností kouzelného šamana a očividně se klonil spíše k ráně pádným a těžkým předmětem, než nějakému propíchnutí.
Po bezradném rozhlížení kolem se pohledem zastavil u mého chodidla. Pozdě jsem si uvědomil, že jsem jej zaparkoval příliš blízko pytlíků se vzduchem, než aby si to nespojilo i dítě, že když na to šlápnu, že to křápne. Marťa má extrémně výmluvnou schopnost navést člověka libovolných rozměrů a pohybových dispozic tam, kam chce, a jak chce. Takže jsem za chvíli našlapoval na jednotlivé pytlíky a plnil ráno křápavými ranami podobnými výstřelům a hlaholným smíchem nejčistší dětské radosti.