Zdolali jsme říční tok!

Kámoš tohoto webu, Nikola, si před rokem koupil dvě obyvatelné lodě, Pulce a Klekí-Petru, a posadil je na vodu Baťova kanálu na Jižní Moravě. Nikolovy lodě jsou úhledná plovoucí ubytovátka, která jsou svým tvarem a konstrukcí určena pro milovníky romantiky a dobrodružství. Obě lodě se vyznačují kouzelnou mocí, která vám změní žebříček životních hodnot hned od prvního okamžiku vstupu na palubu. Každý člen posádky, i ten, co se veze jako porcelán, se totiž musí stůj co stůj stát námořníkem, který ví co a jak a která páčka, a to znamená, že si na těžkosti světa, se kterými na loď přichází, ale vůbec nevzpomene! Něco podobného umí pouze nápoj zapomnění nebo rána do kokosu od Mike Tysona (boxér).

Naše dvoudenní plavba z přístavu v Petrově nás zavedla malebným krajem Jižní Moravy až nahoru proti proudu k hornímu konci Baťáku, kde u Otrokovic kanál končí. Spali jsme na lodi v přístavu v Otrokovicích. Úspěšně jsme propluli všemi plavebními komorami na cestě a bravurně zvládli řízení lodi. U kormidla jsme se střídali a ten, kdo zrovna řídil, velel a byl kapitán. Výjimkou byl kapitalista Nikola, majitel lodi, který byl kapitán a velel, i když zrovna kapitán nebyl! A nevelel špatně!

"Zpěééét!" vyjekl, když si hrál na zádi s odpichovací tyčí. Zasekla se mu do dna, nešla vytáhnout a osaměle zůstala trčet z vody v brázdě za lodí. To dá rozum, že na něco takového musí mít člověk talent. My s Jirkou byli v tomto směru dost talentuprostí, takže pokud jsme se také dopustili nějakého prohřešku, bylo to něco úplně jiného. Každá taková událost byla, pochopitelně, odměněna hlaholným smíchem celé posádky. A protože jsme se z plavby vrátili s dost rozbolavělou bránicí od neustálého smíchu, dokážete si představit, kolik jsme toho při plavbě každý vymňoukli a jak se u toho pobavili.

Perličkou plavby byla prsa. Pochopitelně ženská prsa. Projela kolem nás hned v úvodu kousek před Veselím nad Moravou na lodi jedoucí v protisměru. Prsa patřila smyslné samici opalující se na zádi. Když spatřila nás, tři samostatné samce, jala se mávat na pozdrav i rukou, kterou do té chvíle halila zakázané ovoce. Trošku nám to hýblo s kormidlem, když v té chvíli službu konajícímu kapitánovi vypadlo řízení z ruky. Rozkolébání lodi mohl ale také způsobit nejpohotovější z nás, který se snesl k podlaze a splynul s ní v poloze ležícího střelce. Pod cípem plachty přístřešku řídící kajuty prostrčil dva objektivy delekohledu, sledoval mizející prsa a pravidelnými hlášeními o stavu hrotů na českých tocích rajcoval morálku mužstva. Úchvatné! Kdyby to nebylo tak spontální a já byl zrovna kapitán, dal bych k tomu povel!

Až do přístaviště u Starého Města byla zahlédnutá prsa tématem dne. Pak jej vystřídalo pozvání na potlach, kterého se nám dostalo od paní provozní. V její přístavní hospůdce mělo večer dostaveníčko na 40 nikým nedoprovázených učitelek! To byla nabídka více než vražedná. Člověk měl šanci během jediného večera dohonit libovolnou trhlinu ve vzdělání! Jiný by vyhodil kotvu a loď v přístavu doslova přikoval, nikoliv však my. Dál jsme pádili za světlými zítřky tam, kam nás táhlo volání divočiny, neboť to nejlepší na světě jsme si již dávno natahali domů.

U splavu v Otrokovicích, na konci kanálu, byl veslařský klub. Po krátké obhlídce jsme si za kilo (100 Kč) pronajali klubové sprchy. Sice všechny, ale na druhou stranu jsme na to měli jen pět minut. Tekla jen horká, takže jsme byli brzy rudí jako raci. Šampón na lavičce ve sprchách byl buď zapomenutý, nebo erární. Vynikající vazkost, pronikavé aróma! Po opuštění sprch jsem s Nikolou a Jirkou voněli úplně stejně. Připadal jsem si jako ocucaný, navoňaný žlutý bonpar, Nikola byl zelený a Jirka červený. Ale byli jsme pěkně umytí, akorát na to vyrazit do společnosti.

Večer jsme v přístavní restauraci u sídliště v Otrokovicích znásilnili jídelní lístek. Vařili výtečně! Kapitalista Nikola málem najal do služeb své zatím ještě neexistující firmy na opravu říčních lodí tamního číšníka Matěje, protože se vyznal v motorech a strojním průmyslu. Měl pouhých šestnáct let, kuráž a rozhodně to nebylo žádné ořezávátko. Myslím, že říkal, že umí jezdit autem, ačkoliv nemá papíry, a tak. No prostě kvítko! V noci jsme chrněli na lodi. Po celodenní jízdě jsme spali, jako když vás do vody hodí!

Na zpáteční cestě domů jsme bojovali s časem. Jeli jsme sice dolů na jih po proudu řeky Moravy i Baťova kanálu, ale byla sobota a lodí se najednou vyrojilo jako much. U plavebních komor jsme stáli jako ve frontě na tuzexové zboží, než na nás přišla řada a my mohli proplout. Hodinu před příjezdem do mateřského přístavu v Petrově nás navíc chytla taková průtrž mračen, až to pěkné nebylo, takže jsme museli počkat, až to přejde. Díky dokonalému provedení zastřešení řídící kajuty Nikolovy lodě do jejího interiéru ani nekáplo! Vskutku, Klekí-Petra, pilotní plavidlo Nikolovy flotily, je hodně dobrá loď!

Dvoudenní putování po Baťově kanále nás Nikolou a Jirkou nadchlo natolik, že jsme se zařekli, že se stane tradicí. Přišel s tím Jirka a my shledali, že je to dost dobrý nápad! Hořeli jsme nadšením a těšili se, jak se naše již dosti naplněné životy naplní ještě více vším tím, co jsme na lodi prožívali. Už-už jsem si dělal poznámku do kalendáře na příští rok, když tu se kapitalista Nikola rozpomenul, že vlastně příští rok v červnu nemůže. Připomínal mi vymřelou Máyskou civilizaci. Na světě jsou miliony lidí, co neví, co budou dělat zítra, jen Mayové a Nikola přesně ví, co budou dělat příští rok! Jestli nepojede, tak ho s Jirkou uneseme. Akorát by bylo dobré, aby měl zrovna v kapse klíče od lodi, protože tu budeme rozhodně potřebovat!