27. 05. 2018 | Hladil jsem našemu čepýrovi Marťovi (2+ roku) vlasatou kštici, když tu cítím, jak mu na pravé straně temene roste čertovský roh! Jenže roh to nebyl!
Bylo to klíště! Parádně zakousnutý kousek. Ven mu čouhal jenom zadeček. Když jsem klíště nečekaně pohladil, bylo v sedmém nebi a úpravou polohy vystrčilo kaďák v naději, že naše milostné hrátky budou pokračovat. Kdepak však na mne s laškováním s tolik obávaným hmyzákem. Ihned jsem zahájil záchranné práce. Mít klíšťáka totiž není žádná hitparáda.
Mému skvostnému kvítku, ženě a panovnici Táni, jsem sice řekl, že jsme na dětských táborech dětem klíšťata zakápli olejem, a pak je vytočili, ale nestačil jsem jí říci, že to nebyl slunečnicový olej na vaření. Když jsem se pustil do klíšťákového velekrutu, abych jej vytočil Marťovi z hlavy ven, voněl mi Marťa jako nedělní řízek v přípravě a mastný byl jak největší mastňák světa. Inu, olej. Klíště bylo venku ve standardním čase. Charakteristické rysy tvora byly kompletní, nic nechybělo. Při troše štěstí by mohlo jít o boreliózou neinfikovaný kousek a my bychom mohli s naší majestátností Marťou žít spokojeně dál.