23. 05. 2018 | Pohroužil se do chladivých vln potůčku, který je tak nicovatý, že by snad ani nestál za řeč, kdyby do něj někdo občas nespadl.
Nízký stav vody v období panujícího sucha proměnil zurčící potůček v líně se táhnoucí stoku, ve které na každém metru čtverečním zdechlo tři až pět ryb. Alepsoň soudě podle pachu. Náš Marťa evidentně příliš nenaslouchá svému nosu. Smrduté prostředí v houštině keřů mu nevadilo. Svědomitě a vytrvale se shýbal pod husté listoví, sbíral šutříček k šutříčku, větvičku k větvičce a hrudku hlíny k hrudce, pokud opravdu šlo ve všech případech o hrudky hlíny, a házel to do proudu. Byl nadšený jak děcko, když vidí poprvé kolotoče! Při jednom přiblížení k vodě škobrtl a odevzdaně se pohroužil do vodního toku. Plác!
Přestože stružka byla až úsměvně úzká, vešel se do ní celý. Při pádu přivřel oči. Úplně stejně přivírá, když jej hážu doma do peřin. Odevzdá v té chvíli tělo okamžiku s tím, že se k němu vrátí hned po dopadu. Když se to tak vezme, a odmyslí se následky pádu do té smrduté stoky, byl to pro pozorovatele překrásný výjev!
Marťa se postavil a se zájmem si prohlédl své promočené oblečení. Instinktivně stiskl takninu, protožeto studilo. Hned, jak se srovnal s nastalou situací, neohroženě vykročil vpřed, že bude pokračovat ve vrhání kde čeho do vody. Ten človíček je neuvěřitelný! Netrvalo dlouho a svékl mne z mikiny a všeho, co mu posloužilo jako náhradní oblečení. Domů jsme jeli tryskem. Marťa byl mokrý, smrděl jako tři až čtyři mrtvé ryby, ale spokojenosti měl na rozdávání. To děcko se nám snad jenom zdá!