Zimní výprava na Posázaví


21. 02. 2018 | Sobotní výprava do údolí kolem řeky Sázavy byla korunována úspěchem. Zážitkově se putování dělilo na část ve vlaku, v lese a v hospodě. Všechny tyto části tvořily nezapomenutelné dějiny!

Sešlo se nás, na celá čísla pěkně zaokrouhleno, pět dobrodruhů: Lucka, Kubovo děvče Míša, Kuba, Dmitrii a já. Do jednoho samý ostřílený putovatel, který nehledí na nějaký ten kilometr navíc, nasadí tempo a jde. Odměnou výpravy do Posázaví, do údolí podél řeky Sázavy na turistické trase mezi obcemi Kamenný Přívoz a Davle, byly výhledy a zákoutíčka, které potěší každého poutníka vítajícího do tohoto kraje.

Ve vlaku jsme působili jako kultivovaná partička puberťáků. Kultivovaná proto, že jsme valili kydy, ale docela na úrovni. Vtipy byly slušné natolik, že si je pochvaloval i zbytek vagónu. Puberťáci jsme byli proto, že jsme pořád větrali. V přetopeném vlaku to ani jinak nešlo. Zatímco paní, na kterou z našeho otevřeného okna táhlo, se balila do zimních svršků jako Eskymák, někteří z nás by se nejraději vyslékli do plavek, jak bylo ve vagónu vedro!

V lese, na svahu padajícího dolů k řece Sázavě, se udály dvě důležité věci. Furtkonzumenti, tedy členové naší výpravy, kteří jedli tak často, až se dalo říci, že jedí pořád, tedy Míša s Kubou, mne lákali na životní zcestí. Jejich rozmělňováním jídla ustavičně rozpohybované sanice působily jako bič, či sůl v otevřené ráně na mou stravovací kůru. Poradil mi ji nedávno kamarád. Je založena na tom, že nesnídám. Pochopitelně se pak těším na oběd, který je mým prvním jídlem dne. Jak tak házeli Míša s Kubou těmi rozpohybovanými koutky a vyboulenými škraněmi, dělaly se mi hladové mžitky před očima a s každým dalším krokem jsem bojoval s potřebou se najíst. Této touze jsem nakonec podlehl a snědl obě Tatranky, co jsem si na výpravu vzal! Nad dalším průběhem mé stravovací kúry visí otazníky.
Druhým zápichem z lesa byl okamžik, kdy Kuba šlápl na namrzlý kořen stromu. Otrlý cestovatel to dělá pouze ze zvědavosti, jestli mu na tom ujede noha jako vždycky nebo ne. Jinou kratochvíli takový počin nepřináší ani zvědavci, tedy ověřovateli faktů, ani pozorovateli, kterému se na chvíli zastavuje krevní oběh hrůzou. Když se Kuba zase postavil a předstíral, že to jeho křápnutí o zem nic nebylo a že to tak dělá běžně, mnohým se ulevilo.

Na oběd jsme zavítali do hospůdky v Petrově u Pikovic. Byla to široko daleko jediná otevřená hospůdka. Kdo si dal něco k obědu, ten již letos nedostane křeč do svalů, protože jídlo bylo slanější více než osolený slaneček.
V obci Davle jsme pak ještě vzali útokem cukrárnu, protože jsme všichni do jednoho dostali parádní chuť na sladké.

Výprava podél řeky Sázavy se nám všem líbila. Shodli jsme se ale, že příště bychom rádi vyměnili putování jednotvárnou krajinou za náročnější a členitější terén, kde se jeden typ scenérie střídá s druhým. To vypadá, že se v březnu, kdy plánujeme další pochod, máme na co těšit!

K provozování tohoto webu jsou využívány takzvaná cookies. Cookies jsou soubory sloužící k přizpůsobení obsahu webu, k měření jeho funkčnosti a obecně k zajištění vaší maximální spokojenosti. Používáním tohoto webu souhlasíš se způsobem, jakým je s cookies nakládáno. Další informace.