29. 01. 2018 | Venku bylo nezvykle teplo. Zima jakoby s námi hrála na schovávanou. Zalézala do hor a do nejstinnějších zákoutí naší země. Tam, v ústranní, ale srocuje své nejtemnější síly a bičuje mrznoucím chladem každého opovážlivce, který se ji opováží podcenit.
Na výpravu po Českém ráji jsme vyrazili čtyři: Janča, Tomáš, Dmitrii a já. Vesměs do jednoho ostřílený turista, nebo alespoň pamětník dob, kdy ostříleným turistou byl. Kraj kolem Drábských světniček pokrývala souvislá vrstva 5cm hlubokého sněhu, což nebylo sice půl metru, který jsme si přáli, ale bohatě to stačilo. V lese se šlo dobře, ačkoliv ne tak rychle, jako kdyby sníh nebyl. Naopak na zledovatělých schodištích mezi pískovcovými skalami jsme se vlekli jako šneci, neboť bylo na kluzkém povrchu schodů o zábavu postaráno. Kde byl led, byl i chlad. Kde byl chlad, tam byla zima. Každý z nás na ni byl připraven jinak. Někteří se zimou doslova vtipkovali!
Když člověk někomu nebo nečemu naletí, říká se, že sedl na lep. Předním sedolepem naší výpravy, byl Dmitrii. Tento ruský rodák nakvačil na zimní výpravu po Českém ráji v šatu hodného spíše lovce slunečních paprsků teplého babího léta, než dobyvatele zasněžených krajů. Jeho větrovka (bunda do větru) nejistě hleděla na chladnou úžlabinu mezi skalami už na parkovišti u vísky Dneboh, odkud naše celodenní putování po kraji začínalo. Když fouklo, ježily se mu chlupy na zátylku a fialověla kůže leknutím. Díky značně vyvinutým schopnostem přežít Dmitrii pohotově vyhandloval zapůjčení deky, kterou vozím pro každý případ v autě. Při přestavě, že by se do ní zabalil, jak měl v plánu, až mu bude zima, se mi do tváře loudil úsměv. Dokázal jsem si to totiž živě představit a jakkoliv jsem se snažil, viděl jsem indiánskou babičku jako vyšitou!
Ve vísce Příhrazy jsme natrefili na slušnou hospodu Pod Kaštany. Byl to jeden z nejpodstatnějších neplánovaných mylníků naší vypravy. Někteří z nás vzali lákavý jídelní lístek útokem. Z hospody jsme se vylámali po hodině a půl. Byli jsme nacpaní k prasknutí a kouleli se jako koule. Co čert nechtěl, hned se nám do cesty postavil dost přísný kopec a jednoho po druhém se nás ptal, jaký byl oběd, kolik toho bylo a jestli to nechce ven? Funěli jsme jako splašení ježci, no hrůza! Pak přišly dokonce žebříky. Tak špatně načasovanou návštěvu hospody jsme už dlouho nezažili.
Zimní výprava do Českého ráje neměla chybu. Počasí nám přálo, denní teploty také. Přestože jsme si dali v hospůdce do těla, jistě si na ni na nějaké další výpravě rádi vzpomeneme zejména tam, kde žádná taková nebude.