Alll - Alllův dobrodružný web

Út-stř 27. - 28. 12. 2011, Bílé Karpaty, ČR.
Fotografie: 56

Nocování na sněhu tam, kde lišky dávají dobrou noc.

Čtveřice neohrožených kamarádů tohoto webu: Milan, David, Nikola a Alll se ve středu 28. 12. 2011 na poledne šťastně vrátila ze zimního táboření na svazích oblasti Bílých Karpat (Jižní Morava). Na zledovatělém, asi 2 cm hlubokém sněhu pod kopcem Velká Javořina souženi vlezlým nočním chladem svedli boj s venkovními teplotami kolem +2°C, aby se po jedné noci strávené v přírodě mohli vrátit dolů do údolí jako hrdinové. Největším hrdinou ze všech byl Nikola.

"Byl to náš týmový pes. Když jsme si stavěli stany a rozestýlali hřejivé spacáky, on si rozbalil pár psích deček a obtočil se kolem pohasínajícího ohniště jako had," popsal Alll. Nikola jako jediný člen výpravy spal pod širým nebem, navzdory tomu, že měl dveře do Alllova stanu po celou noc otevřeny (řečeno obrazně). Nikola však tuto nabídku s neskrývaným sebezapřením odmítl s tím, že by raději zmrzl, než aby v noci zaklepal Alllovi na celtu.

"Nebyla mi zima. Bylo mi jen chladno. Když mne to chladno vždycky po pěti minutách spánku probudilo, tak jsem dělal leh-sedy, abych se zahřál," přiblížil Nikola. Přiznal, že nic jiného, než leh-sedy, ve spacáku nesvedl.

S nočním chladem se popral každý po svém. David, přezdívaný pro svůj dětský vzrůst Malý David, celou noc prochrápal. Jeho samotného to zřejmě zahřívalo, protože chroptěl bez ustání až do rána. Ostatní se z něho mohli opupínkovat! Řezal tak hlasitě, že to dokonce pletlo Nikolu při počítání leh-sedů. Nejméně příznivý vliv mělo chrápání Malého Davida na jeho spolunocležníka ve stanu Milana, který krátce před sedmou ranní zaťal Davidovu chrápání tipec. Nikola uprostřed dvousté série leh-sedů myslel, že Milan Davida zamordoval. Chrápání prý ustalo, jako když utne.

Když se po sedmé hodině ranní vybatolil ze své stanové haciendy Alll, protáhl se po slastném probuzení jako výletník uprostřed rozkvetlé louky a pravil, že se už dlouho tak pěkně nevyspal, vrhl se na něj promrzlý Nikola s výkřikem Indiána na válečné stezce.

Kamarádi dobrodruzi Milan, Malý David, Nikola a Alll se shodli, že jako tým dobrodruhů se ve volné přírodě osvědčili a že rádi společně vyrazí na výpravu s noclehem na sněhu ve volné přírodě zase.

 

Hulákal na mne šeptem
S nápadem strávit noc ve volné přírodě uprostřed zimy přišel Nikola. Vytasil se s tím v létě roku 2011 krátce poté, co si zakoupil nový letní spacák. Přátelé, letní spacák! Nikolův nijak zvlášť otužilý organismus několik let zaparkovaný v Anglii, kde pracuje a kde mu teplý Golfský proud omývá tu jeho dobrodružnou prdýlku, se dal všanc jako milion, který se vydal do kasína za zábavou a zapomněl promyslet cestu zpět. Vždyť průměrné zimní teploty se v Bílých Karpatech pohybují kolem -15°C! Podobnou kosu zná Nikola už jen z obrázků Josefa Lady! Jeho novému spacáku se při představě takové klády musela ježit mikrovlákna.

Na výpravu jsem vyrazil ze zvědavosti. Nikola potřeboval někoho, kdo ho po zmrznutí a následné proměně v tuhý fialový špalek snese dolů do údolí a poví všem, jaký to byl hrdina. Náhoda chtěla, že se o výpravě domákli další dva kamarádi Milan a Malý David. Byl jsem rád, že se přidali. Ve třech se mi zamrzlý Nikola mohl nést lépe. Co čert ale nechtěl, kluci si vzali snad úplně stejné spacáky jako on!

Utábořili jsme se na jednom ze svahů pod nejvyšším kopcem Bílých Karpat - Velkou Javořinou. Oč méně se mohlo v tamních hvozdech tábořit, o to více kluci živili plameny ohně v marné snaze zvednout teplotu okolí. Oheň často plápolal až do metrové výše! Z údolí to muselo vypadat, že hoří les. Přitom bylo na prosinec navýsost teplo. Byly rovné 2°C nad nulou! Nad zledovatělým sněhem, který křoupal pod nohama jako cukrkandl, se vznášely načechrané chuchvalce pekelně studeného oparu. Vzpomněl jsem si, že v podobném obláčku páry zatuhl Terminátor T-1000, a pak se roztříštil na deset tisíc kousků. Nikola se rozhodl, že si do toho lehne a bude spát jen tak pod širákem (pod širým nebem). Rozhodil si pod sebe pár psích deček, nebo co to měl, a ulehl. Říkal jsem mu týmový pes. Brr. Měl můj obdiv.

Vida neuvážený hazard kamaráda, nabídl jsem Nikolovi nocležiště v mé mobilní haciendě (stan) od společnosti Pinguin, který by v pohodě pojal celou naši výpravu s batohy, Nikolovými dečkami i s ohništěm - takový je to hangár.
"Ani kdybych měl zmrznout, tak do tvého stanu nepřijdu," zavázal se Nikola hrdě. Bylo jasné, že je špatně motivován. Aby také ne, příroda si nás hýčkala relativně vysokými teplotami, vůbec nefoukalo a plápolavý oheň vzbuzoval falešný pocit pohodlí. Pominout něco z uváděného, nakučoval (nastěhoval) by se mi Nikola do stanu dříve, než by řekl švec!

Nevím jak ostatní, ale já usnul téměř v okamžiku. Muselo být krátce po desáté v noci. Z dálky jsem ještě zaslechl houkání sovy, z vedlejšího stanu chrapot Malého Davida, napůl dopálené klení Milana, že je mu chladno, a od ohně Nikolu, který hrál hru hod na cíl. Snažil se přiložit na oheň bez toho, aniž by vytáhl ruce ze spacáku! O noční program měl, jak se zdálo, postaráno víc než dobře.

Ráno jsem se probudil kolem páté ranní vyspaný víc než do růžova. V hlavě pomalu odezníval příjemný sen a vyhřátý spacák naléhal, abych se ještě zdržel. Rád bych, ale nemohl jsem. Večer jsem vypil plný ešus čaje a ten se dral ven. Poslal jsem jej ze srázu dolů hned před stanem. Zlil jsem málem polovinu údolí pod naším tábořištěm. Óóó, to vám byla úleva. Najednou slyším hrdelní výkřik:
"Alllééé! Alllééé!" Pozoruhodné na tom výkřiku bylo, že byl zařván šeptem. Byla to prazvláštní kombinace a málem mne stála suché kalhoty, jak se mi překvapením spousta věcí vymkla z rukou. To náš týmový pes Nikola, jistě fialový zimou, úpěl kdesi u ohniště. Celou noc pro kosu ani nezabral. Není divu, že měl v merku vše, co se v našem táboře šustlo. Musel o mně vědět, ještě jsem nebyl ani ze stanu venku.

Byl to on. Čumákoval na mne tak nějak všelijak ze své vojenské kukly. Vypadal jako bandita, co vyloupil banku. Oči měl lesklé jako vycpaný medvěd a rty zapomněly, co je to prokrvení. Zbytek jeho těla mizel ve fialové larvě spacáku spočívajícího na shluku vojenských celt. Celé to dečkové uskupení se rytmicky třáslo a chvělo. Připomněl mi cvrčka, jen s tím rozdílem, že necvrkal.

"Nemohl bys, prosím tě, přiložit?" procedil mezi zuby a hnul bradou kamsi za sebe k ohništi tak, aby si nepustil do spacáku okolní chlad. "Také se, prosím tě, podívej, jestli na mně nelítají jiskry," dodal s obavou, aby se mu nepropálil spacák.
Při pohledu na ohniště, kterému daly poslední plameny sbohem nejméně před třemi hodinami, jsem nabyl dojmu, že si ze mne utahuje. Při opětovném pohledu do jeho korálkových očí jsem si byl jist, že ne.

"Tak jiskry na tebe rozhodně lítat nebudou a jestli jsi doteď oheň nepostrádal, tak jsi borec, protože to už hooodně dlouho nehoří," konstatoval jsem suše po obhlídce ohniště. Do Nikolovy situace se mi vžívalo těžko. Stál jsem nad jeho psím brlohem málem v trenkách, ve stanu se na mne těšil parádní zimní spacák a v hlavě jsem měl rezesněný sen. Přihlížel jsem dobrodružnému soužení kamaráda, jako když si doma v obýváku pustíte dokument o tučňácích, uděláte si k tomu kafe a popcorn. Byl jsem si naprosto jistý, že až se někdo zeptá, jaké bylo stanování v Bílých Karpatech uprostřed zimy, nebude lepšího vypravěče, než Nikoli. Zážitky z noci by mohl vyprávět minutu po minutě. Já bych se chytl až od páté ranní...

 

Účastníci

1. Milan (Alllův spolužák ze základky)
2. Malý David (Milanův vazal)
3. Nikola (Waltonský drak)
4. Alll

 

Filmové zpracování příběhu tří dobrodruhů ke stažení (Kabrňáci z Karpat). Autor: Milan. Účinkují: Milan, Malý David, Nikola, Alll a kus Bílých Karpat. Texty: Milan. Četl (a strašně se u toho čtení nasmál): Alll.

Fotografie

Nekorespondují-li popisky se skutečností zachycenou na jednotlivých fotografiích, vzrostl ti tlak při jejich čtení, či brunátníš-li pod narůstajícím náporem emocí, máš hacklý počítač a někdo ti popisky fotografií přepsal. Pomalu, ale fakt pomalu se dotkni vypínacího tlačítka počítače a tlač na něj, až dosáhne zadní polohy. Pak tlačítko pusť a utíkej si hrát s něčím jiným.